V posledních několika týdnech snad neuplyne den, aby z médií na čtenáře, diváka, či posluchače nevyskočila zpráva o historicky nejúspěšnějším programu Ministerstva životního prostředí (MŽP) – Dešťovce.

MŽP se proto rozhodlo v programu pokračovat, a to vyčleněním dvojnásobně vyšších dotačních prostředků, než tomu bylo v pilotním prvním kole žádostí. A to přes výhrady odborné vodohospodářské veřejnosti, které tentokrát zazněly i v tuzemských médiích, takže se nelze vymlouvat na to, že by o nich příslušní úředníci na MŽP nevěděli. Zato, slovy Ladislava Mňačka vědí, „Jak chutná moc“.

V prvé řadě je vodné uvědomit si, že peníze, které v programu začali úředníci rozdávat, jsou penězi veřejnými. Jsou to prostředky získané od daňových poplatníků a jako takové by měly být vynaloženy maximálně efektivně, s péčí řádného hospodáře. A tady začíná problém. Již po zveřejnění prvních informací o programu začala odborná veřejnost upozorňovat na jeho nedomyšlenost. Marně. Nedotknutelná úřednická mašinérie MŽP již byla v pohybu, tak proč se zamýšlet nad hlasy odborníků.

Na první pohled se zdá být záměr využívat dešťovou vodu logický a jako nástroj k předcházení jejímu nedostatku správný. Bylo by tomu tak v případě, kdyby MŽP podporovalo systémy k zachycování dešťové vody výhradně pro potřeby zalévání a zasakování. Bohužel podpora tímto směrem jde jen v jedné části programu. Další dvě části se zabývají podporou využití dešťové vody pro splachování WC a zálivku, nebo pro splachování v kombinaci s využitím tzv. šedé vody. Dopad této podpory je zcela nedomyšlený a přinese více problémů než užitku. Proč?

Odpověď musíme hledat v systému financování a plateb za pitnou vodu a zejména za vodu odpadní. Fakturační měřidlo neboli vodoměr zná každý, kdo odebírá vodu z veřejné vodovodní sítě. To samé měřidlo však poskytuje vodárenské společnosti údaj o produkci splaškových vod daného odběratele. V okamžiku, kdy začneme používat ke splachování dešťovou vodu, budeme do kanalizace vypouštět více vody než té změřené vodoměrem. Jinak řečeno, na čistírnu odpadních vod (ČOV) bude přitékat voda, za kterou provozovatel ČOV nedostane zaplaceno. K čemu to povede, je zřejmé – k dalšímu zdražení splaškové vody, které zaplatí ti, kteří dešťovou vodu nevyužívají. Ale to je jen jeden z problémů.

Dopad do snížení stočného by naopak mělo odstranění výjimek pro nemovitosti určené k trvalému bydlení a pro Ředitelství silnic a dálnic a České dráhy, kteří za odvádění a čištění odpadních vod neplatí. Při využití dešťové vody například pro splachování znamená, že se z ní stává voda odpadní, na kterou výjimka neplatí. O instalaci podružných měřidel, odděleném rozvodu dešťové vody, nákladech a návratnosti investice včetně povinného schválení systému provozovatelem se ale nemluví.

Chtělo by se věřit, že tvůrci Dešťovky opravdu chtěli pomoci předcházet následkům sucha. Aby tomu tak bylo, musela by být srážková voda využita pouze pro zalévání, nebo přímo pro vsakování, neboť jen tak mohou být doplňovány zásoby podzemních vod. Srážková voda použitá na splachování se dostane do kanalizace a tou bez jakéhokoli dalšího využití odteče do nejbližšího toku a pak z území ČR. Je známým faktem, že jsme tzv. střecha Evropy a 95 % vod z našeho území odtéká. Chceme-li se adaptovat na vývoj klimatu a sucho s ním související, musíme maximální množství srážkové vody zadržovat a umožnit jí vsakovat. Proto by MŽP mělo podporovat systémy využívající odpadní vodu, to však asi není tak mediálně přitažlivé a voličsky lákavé. I tak je nepochopitelné, že z veřejných zdrojů je stát schopen dotovat jeden kubík dešťové vody několika sty korunami. Ekonomické souvislosti nebrali autoři dotačního programu vůbec na zřetel, takže společnost vyjde dešťová voda pěkně draho.

Další problém, který nedomyšlená podpora způsobí, spočívá v tom, že snížený odběr vody daný zapojením srážkových vod uvolní kapacity, které vodárenské společnosti logicky postoupí dalším odběratelům, kteří do současné doby nemohli být z kapacitních důvodů připojeni na zdroje veřejného zásobování. Jestliže za takové situace nastane sucho, budou systémy splachování závislé na srážkové vodě vyřazené z provozu. Jejich majitelé se zcela logicky budou chtít vrátit k využívání pitné vody. V krajním případě pak může lokálně docházet k nedostatkům vodních zdrojů.

Nadále tak platí, že program Dešťovka je v řadě ohledů sporný, rizikový a také vůči většině občanů nespravedlivý. Navíc jde o mrhání veřejnými prostředky, které jsou a budou třeba k adaptačním opatřením na změny klimatu. Nemáme jich nekonečně mnoho…

Naše voda – Petr Havel, ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová