V průběhu listopadu letošního roku spatří světlo světa unikátní publikace s názvem „Krajina a voda“, kniha „o životě s vodou a návratu k přirozené krajině“. Čtenářům portálu Naše voda nabízíme v předstihu ukázky z jednotlivých kapitol.

Kapitola 2 – Vodu nelze nahradit, autor textu: Václav Cílek

V geologické historii se transport vody směrem dolů k plášti několikrát proměnil. K velké změně došlo na hranicích starohor (proterozoika) a prvohor začínajících kambriem, které bylo detailně studováno ve středočeské a západočeské oblasti v okolí Jinců a Skryjí. Před 750-600 miliony let došlo k rychlému ochlazení hlubších částí Země, což ve svém důsledku způsobilo drastickou změnu poměrů na hranicích starohor a prvohor. Kusy kontinentů obsahujících vodu mohly za nižší teploty sestoupit do větších hloubek a nově vzniklé taveniny přispěly ke vzniku obřího plášťového hřibu.

Ten prohřál výše ležící oblasti a způsobil intenzivní sopečnou činnost, jaká je u nás charakteristicky vyvinuta na Křivoklátsku. Sopečná činnost měla bezprostřední dopad v tom, že do atmosféry uvolnila velké množství oxidu uhličitého, takže Země, která se tehdy nacházela v nejhlubší a nejdelší době ledové celé pozemské historie začala tát a moře se ohřívat. Obří hřib pak se zpožděním desítek milionů let pomohl nastartovat deskovou tektoniku a tehdejší obří kontinent se začal rozpadat. Život především v mělkým pobřežních mořích přestal komunikovat a oddělen nepřekročitelně hlubokým mořem šel na troskách nových kontinentů svojí vlastní evoluční cestou. Během poměrně krátké doby tak došlo k úplně nové situaci, kdy zároveň na mnoha místech Země vznikly oblasti příznivé pro rozvoj složitých životních forem.

Tento případ ukazuje, že voda ovlivňuje dění celé planety a to do hloubek stovek kilometrů. Zaniklý obří plášťový hřib je doložen i na Marsu. Další aktivace obřích plášťových hřibů počínající větším přínosem vody k hranici vnějšího jádra Země způsobuje období velké sopečné činnosti, které jako v karbonu a permu vedou k velkým vymíráním. Dopad velkého meteoritu je pravděpodobně zodpovědný jen za vymírání na hranici křída-terciér, zatímco starší vymírání mají svůj počátek ve vnitřní dynamice Země aktivované a „promazávané“ vodou obsaženou v horninách.

Voda v oceánu se vymění zhruba každých 200 milionů let, ale předtím prodělá celý horninový cyklus, který začíná tím, že se váže do hornin podobných čediči, pomalu putuje od středooceánských hřbetů až do hlubokých pásem pod kontinenty, kde se horniny taví a voda je opět uvolňována směrem k povrchu. Voda, kterou pijeme tak skoro určitě sestoupila do hloubek až 700 km pod dnešním povrchem planety a její menší část ještě hlouběji. Užila si své, protože ještě dávno předtím poletovala sluneční soustavou.

Zdroj: Krajina a voda, text: Václav Cílek, ilustrace: Marie Kohoutová