Již tradičně jsou jako jedno z témat konference „Financování vodárenské infrastruktury“ prezentovány výsledky benchmarkingu porovnávající vybrané ukazatele hospodaření mezi subjekty napříč celým spektrem vodohospodářských společností i mezi vlastnickým a provozovatelským modelem vodohospodářských služeb.

Zatím předběžné výsledky šetření Ministerstva zemědělství za rok 2016 zahrnující firmy s celkovým podílem přes 90 procent trhu prezentované na konferenci přitom opětovně potvrdily to, co odborná veřejnost již léta ví. Totiž, že se k obnově, údržbě a k investicím do vodohospodářského majetku chovají nejméně odpovědně ti, kteří v praxi naplňují emotivní a v podnikatelské praxi iracionální heslo „česká voda do českých rukou“. Zdaleka přitom nejde o vlastnictví „trubek“, tedy odborně vodohospodářské infrastruktury, které bylo, je a samozřejmě bude dominantně – z 85 procent – v rukou českých a moravských měst a obcí, což smysl uvedené emoce popírá v prvé řadě. Ještě důležitější je, že data sbíraná v kategorii vlastnického modelu, tedy tam, kdy si obce a města vlastnící trubky také samy provozují vodohospodářské služby, potvrzují podstatně nižší odpovědnost takových subjektů k potřebné obnově. Respektive potvrzují, že se takto neodpovědně chovají především společnosti, které počtem obsluhovaných lidí a množstvím dodávané a čištěné vody patří mezi malé a nejmenší společnosti. „Z hlediska četnosti anomálií lze za problémové považovat skupiny s menšími subjekty, zejména s komunálním způsobem řízení,“ komentuje ministerstvo zemědělství výsledky benchmarkingu. To je ale řečeno ještě docela mírně.

Zůstaneme-li u vlastnického modelu, pak oproti největším společnostem, u nichž šetření nezjistilo žádné „anomálie“, a velkým společnostem, u nichž benchmarking odhalil 43 anomálií, prokázalo šetření u malých a nejmenších společností dohromady 2 144 „anomálií“. To je v praxi padesátinásobně vyšší chybovost („anomálnost“) v hospodaření takových společností a velmi varovný signál ohledně budoucnosti jak příslušného majetku, tak úrovně poskytovaných služeb. Nejlépe to ukazuje výčet tří hlavních příčin „anomality“, kterými jsou u vlastnického modelu v subkategorii vodovodů nadstandardně vysoký počet poruch (43,61 procenta), nedostatečná tvorba prostředků na obnovu (16,11 procenta) a nulová tvorba prostředků na obnovu a jejich čerpání (15,47 procenta). V subkategorii kanalizací jde pak opět o vysoký počet poruch (21,8 procenta), nulovou tvorbu prostředků a čerpání (13,84 procenta) a nedostatečnou tvorbu peněz na obnovu (12,34 procenta).

Uvedená data jednoznačně ukazují, že naplnění hesla „česká voda do českých rukou“ v tom smyslu, že si budou zejména menší obce a města vlastnící „trubky“ samy vodohospodářské služby provozovat, je téměř přímá cesta do pekel. To se ovšem občané naší země, ale ani populističtí představitelé municipalit nedozvídají, také proto, že na odborných vodohospodářských konferencích nejsou zástupci rozhodujících médií. Je ovšem docela obvyklé, že na obvykle dlouho trvajících odborných akcích taková média přítomna nejsou, a zdaleka nejde jen o vodohospodářskou problematiku. Přesto je na čase vážně uvažovat o způsobu, jak skutečně důležité informace novinářům a jejich prostřednictvím také občanům poskytnout, a je vhodné uvědomit si, že se tak nemůže dít prostřednictvím odborných studií a prezentací. Dít se tak tedy musí formou převedení odborných závěrů do srozumitelných a pochopitelných sdělení, a vytvářením vazeb takových sdělení na příslušné odborné konference. Třeba prostřednictvím nějaké atraktivně pojaté tiskové konference a fyzického setkání s novináři, nebo alespoň uchopitelné tiskové zprávy, která by měla po odborné akci následovat. Takto ovšem oborové odborné akce pojímány nejsou, což je pro potřebná sdělení pro laickou veřejnost nesmírná škoda.

Naše voda – Petr Havel, ilustrační foto archiv Naše voda