Nakladatelství ALIGIER s.r.o., připravuje s podporou Velvyslanectví státu Izrael vydání knihu „BUDIŽ VODA“, která by se měla na pultech knihkupectví objevit v průběhu listopadu. Pro potenciální zájemce přinášíme ukázku z knihy a zatím anglický originál obálky.

Kniha mapuje zkušenost pouštního státu Izrael při nakládání s vodou a její průmyslové využití, například v zemědělství. Následující ukázka je z kapitoly 4 s názvem „Voda na farmě“:

Nenajde se moc lidí, kteří by ve věku devětapadesáti let dokázali přetvořit svůj dosavadní život a zahájit novou kariéru, stejně významnou, jaká byla jejich původní. Jedním z takových lidí byl Simcha Blass, izraelský „vodní muž“. Když Blass rezignoval na svou funkci v projektu plánování a výstavby Národního rozvaděče vody, což byl krok sice zásadový, ale zřejmě nepříliš správně vypočítaný, najednou se z člověka, který měl po dvacet let rozhodující slovo v izraelském vodohospodářství, stal obyčejný občan, který se o novém vývoji v této oblasti dozvídá jen z článků v novinách.

Po několika letech strávených víceméně v předčasném důchodu, k němuž se sám odsoudil, se Blass vrátil k myšlence, která ho poprvé napadla před více než čtvrtstoletím. Tenkrát si Blass, v té době začínající inženýr vodohospodářských staveb, povšiml anomálie v porostu u jednoho plotu. Z řady stromů vysázených podél plotu vyčníval jeden, který byl mnohem vyšší než všechny ostatní. Všechny stromy přitom byly stejného druhu a zřejmě byly vysázeny ve stejnou dobu. Všechny rostly ve stejné půdě, dostávaly stejné množství slunečního svitu i dešťových srážek. Proč tedy jeden z nich zjevně prospíval mnohem lépe než ostatní? Blass prozkoumal okolní půdu a všiml si, že v kovové trubce zavlažovacího systému, který vedl kolem stromu, je miniaturní dírka, z níž odkapává voda. Usoudil, že malinké, nicméně nepřetržité kapičky pronikají ke kořenům stromu a jsou zřejmě důvodem, proč se mu tak dobře daří. Obrázek stromu mu nešel z mysli. „Měl jsem pak spoustu jiné práce,“ napsal o mnoho let později, „ale obrázek miniaturních kapek vody a obrovského stromu, který vyživovaly, mě nechtěl opustit. Otiskl se mi do srdce a zůstával tam.“

I v oblastech s dostatečnými dešťovými úhrny se může stávat, že deště nepřicházejí ve správnou dobu nebo s potřebnou pravidelností. Všude, kde by nedostatek vláhy mohl ohrozit úrodu, sahají zemědělci k umělému zavlažování a přivádějí na pole vodu z řek, jezer, vodních nádrží nebo podzemních zdrojů. V době, kdy se Blass začal zabývat svou myšlenkou, byly nejobvyklejší formou zavlažování záplavové systémy. Pole nebo brázdy na poli se zatopily vodou, v případě ovocných sadů se vykopaly zavlažovací strouhy nebo „mísy“ kolem kmenů stromů, do nichž se pak napustila voda. Záplavové metody zavlažování se v oblasti Blízkého východu používaly od počátků civilizace. Voda z Nilu v Egyptě a z Eufratu a Tigridu v oblasti dnešního Iráku zavlažovala rozsáhlé plochy, kam ji přiváděl systém kanálů využívající gravitace. Záplavové zavlažování se na mnoha místech světa používá dodnes, dokonce i v oblastech, jež nemají vody nazbyt. Nehospodárnost této metody se jasně ukáže především při jejím využívání k zavlažování ploch, které leží daleko od vodního zdroje. V těchto případech je třeba vynaložit obrovské úsilí a náklady na přivedení vody do potřebných míst, přičemž značná část se vypaří nebo vsákne do půdy ještě předtím, než ji mohou absorbovat kořeny rostlin. Obecně vzato, při používání záplavových metod zavlažování se zbytečně ztrácí více než padesát procent vody. V době, kdy Blass začal se svými experimenty, tedy koncem padesátých let, byly záplavové zavlažovací metody běžné i v Izraeli, navzdory tomu, že jde o polopouštní území. Na zemědělství připadalo přes sedmdesát procent z celkové izraelské spotřeby vody, což je podíl dodnes obvyklý pro většinu zemí.

Alternativu k záplavovému zavlažování v té době představovaly různé formy postřikovačů, což s sebou neslo podobné problémy. Každému, kdo někdy viděl postřikovač třeba v městském parku, je jasné, že spousta vody skončí na chodníku nebo daleko od zamýšleného cíle, zvlášť pokud jen trochu zafouká vítr nebo pokud není zařízení perfektně nastaveno. Některé části zavlažované plochy dostávají vody až příliš, jiné naopak nedostanou ani potřebné množství. Stejně to dopadá i při použití postřikovačů na polích. Navíc dochází k odpařování značného množství vody ještě předtím, než se kapky dotknou země. Odborníci odhadují, že celkově se při použití této zavlažovací metody ztrácí zhruba třetina vody.  Pokud rostlinu zavlažujeme kapku po kapce, omezují se ztráty způsobené odpařováním, a voda, kterou rostlina potřebuje, jde přímo ke kořenům. Úspory jsou ohromné – při kapkovém zavlažování dochází k pouze čtyřprocentním ztrátám vody kvůli odpařování a zbytečnému vsakování do půdy.

Zdroj: ukázka z knihy „Budiž voda“, plakát: Nakladatelství ALIGIER, foto Naše voda