Rostoucí požadavky na sledování dosud nesledovaných látek, které mohou být obsaženy v surové i v pitné vodě, ústí poměrně logicky do potřeby častěji využívat moderní technologie, což v konečném důsledku zaplatí spotřebitelé v cenách vodného a stočného. Otázkou ale je správná volba priorit za situace, kdy se (nejen) v ČR primárně sledují obtížně detekovatelná znečištění, zatímco potenciálně významnější zdroje znečištění se opomíjí.

Jedním z příkladů je usnesení senátního výboru pro územní rozvoj, veřejnou právu a životní prostředí z prosince loňského roku, které na základě prezentací ekologické organizace Arnika žádá Ministerstvo životního prostředí (MŽP) o zařazení škály per- a polyfluoroalkylovaných látek (PFAS) do monitoringu pitné vody a Státní zdravotní ústav (SZÚ) o zařazení PFAS do monitoringu moči, a dále zavést hlášení o vypouštění těchto látek do vody a stanovit limity těchto látek v potravinách. Taková opatření by byla na první pohled žádoucí, neboť PFAS mají mít mimo jiné karcinogenní účinky a zpřísnění legislativy ohledně PFAS připravuje také EU. V příštím roce má například na úrovni EU vejít v platnost limit 0,5 μg na litr vody, stanovený pro sumu všech PFAS, již v současné době platí také takzvaný tolerovatelný týdenní příjem sumy látek PFAS z potravin ve výši 4,4 ng/ na kilogram lidské hmotnost, který stanovil Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA). Jak je přitom z uvedených množství patrné, pohybují se limity v řádech mikrogramů nebo nanogramů, což na jednu stranu znamená, že se uvedené látky sledují již v současné době, na straně druhé jde ale také o tak malá množství, která modelově představují koncentraci jedné tablety léku rozpuštěné ve velkém plaveckém bazénu. I proto se teprve připravuje v EU metodika, jak koncentrace PFAS ve vodě vůbec měřit, přičemž metodika by měla být známa až v průběhu roku 2023.

Mnohem významnější koncentrace rizikových látek přitom představuje v řadě případů odpadní voda vypouštěná z malých, obecních či privátních čistíren odpadních vod (ČOV), jejichž výstavbu dotuje MŽP, aniž by ale v důsledku kontrolovalo, zdali s takovou vodohospodářskou infrastrukturou nakládají její majitelé podle příslušných zákonů, a zdali vypouštěná voda splňuje všechny požadované limity. Značné množství menších ČOV navíc nemá takzvanou kalovou koncovku, takže materiál z nich musí být dále převážen na větší ČOV, kterým takový materiál zvyšuje náklady na čištění. Kvalitou vody z ČOV se sice zabývá Česká inspekce životního prostředí, ta ale na všechno nestačí a často tak reaguje především na podněty veřejnosti. Že jsou zdroje kontaminující vodu v životním prostředí i jinde než v PFAS, ukázala ostatně i kauza otrávené Bečvy, i když tam se problém zřejmě týká podnikových ČOV. Tak či tak je ale zřejmé, že všude sledovat vše není v podstatě v praxi možné a ČR, ale i sama EU, by si měla při sledování zdrojů kontaminace vod stanovit nějaké priority.

Předmětné PFAS je samozřejmě již v současné době možné z vody odstranit buď prostřednictvím takzvané sorpce, nebo membránové separace. Obě technologie jsou velmi účinné, jak ale také zaznělo při zmiňované senátní prezentaci z úst představitelů Technické univerzity v Liberci, v praxi samozřejmě znamenají zvýšení investičních nákladů. To se musí následně logicky promítnout do cen vody, nehledě na to, že mnohé menší ČOV nebudou mít na takové investice peníze. Je tak otázkou, zdali by nebyla pro uživatele vody a především pro zlepšení kvality vody v ČR obecně efektivnější důslednější kontrola opakovaně vypouštěných kontaminovaných odpadních vod, než zvyšování počtu monitorovaných látek na hranici rozlišitelných koncentrací. Potenciálně rizikových látek jsou v přírodě tisíce, a pokud by je lidé chtěli všechny cíleně monitorovat, vyšplhala by se cena vody v budoucnosti do výšin, které si dnes nedokáže nikdo představit.

Naše voda – Petr Havel, ilustrační foto (malá ČOV) Naše voda – Nina Havlová