Do životního prostředí, tedy i do povrchových a podzemních vod, může vstupovat celá řada látek, které mají vliv na kvalitu vody. Jednu z těchto skupin pak tvoří tzv. mikropolutanty.

Mikropolutanty jsou organické nebo minerální kontaminanty zejména antropogenního původu. Jejich přítomnost ve vodním prostředí vyvolává u laické i odborné veřejnosti obavy. Ve vodách je lze nalézt ve velmi nízkých koncentracích, od mikrogramů po nanogramy na litr. Mohou pocházet z průmyslových procesů, z farmaceutických přípravků pro humánní použití i z veterinárních léčiv, jsou součástí produktů osobní hygieny. Mezi mikropolutanty se řadí i průmyslové chemikálie nebo chemikálie používané v domácnostech, detergenty, kosmetika, pesticidy nebo i mikrolátky obsažené v nátěrech nebo barvách. Některé z nich byly v posledních 50 letech součástí regulační agendy EU z důvodu ochrany vodních zdrojů.

Jedná se o látky, které se běžně používaly nebo stále používají, a do surové vody se dostávají jak z bodových, tak plošných zdrojů. Protože se jedná o látky ve velmi nízkých koncentracích, analytické zjištění jejich přítomnosti je velmi náročné. K možnosti analýzy těchto látek přispěl značný pokrok v instrumentaci analytických metod v posledních letech, významně se zvýšila citlivost stanovení.  Ke vnosu mikropolutantů do životního prostředí včetně vodního cyklu přispívá každý z nás. Základní vnosy lze rozdělit na 4 skupiny:

• lidé – v produkované odpadní vodě
• zemědělství – difúzní zdroje
• průmysl – průmyslové odpadní vody, často lokalizované bodové zdroje (někdy i havárie)
• vedlejší procesy – z procesů a technologií, často nezachycené metabolity

O tom, do jaké míry mikropolutanty či jejich metabolity škodí lidskému organismu, zatím mnoho nevíme. Studie, které by prokázaly škodlivé účinky jednotlivých mikropolutantů jsou časově i finančně velmi náročné, často jsou proto hygienické limity stanoveny principem předběžné opatrnosti. Nicméně je zcela zřejmé, že se o tyto látky, jejich vliv na naše zdraví a zejména o způsoby jejich odstranění musíme zajímat. Některé látky jsou již v životním prostředí sledovány nebo je dokonce zakázáno jejich použití evropskou i českou legislativou. Základní rámec pro vodní prostředí v české legislativě v tomto ohledu tvoří zákon o vodách č. 254/2001 Sb. a č. 274/2001 Sb., vyhlášky č. 252/2004 Sb. a č. 428/2001 Sb. a nařízení vlády č. 401/2015 Sb.  Do těchto právních předpisů je evropská legislativa plně transponovaná.

S ohledem na neustálý vývoj dochází na úrovni Světové zdravotnické organizace (WHO) k dalším doporučením (novým, zpřísňujícím ale i zvolňujícím), které vycházejí ze studií WHO. Tato doporučení se pak promítají do evropské legislativy, kterou členské státy EU povinně přejímají. Na evropské úrovni jsou sestavovány například „seznamy látek vzbuzujících obavy“, kterými se pak v rámci České republiky zabývají ministerstva (Ministerstvo životního prostředí – MŽP, Ministerstvo zdravotnictví – MZ, Ministerstvo zemědělství – MZe) a společně s Podniky povodí a Státním zdravotním ústavem na základě výstupů monitoringu hodnotí, zda se jedná o relevantní látky pro území ČR a je tedy nezbytné zabývat se jejich sledováním na úrovni provozovatelů VaK. Mezi nově definované sledované látky ve vodách se řadí například per- a polyfluorované alkylové sloučeniny (PFAS), ke kterým byl vydán na SOVAK ČR koncem roku 2021 samostatný článek, zde.

Z posouzení rizik systému zásobování pitnou vodou vyplyne, které mikropolutanty je nezbytné sledovat v rámci konkrétního provozovaného vodovodu. Posouzení rizik by měly mít všechny vodovody pro veřejnou potřebu zpracovány do konce roku 2023.

SOVAK ČR se aktivně účastní jak legislativních procesů v ČR, tak na půdě EK prostřednictvím evropské asociace EurEau, čímž zajišťuje pro své členy potřebné informace a přispívá k maximálnímu plnění povinností v otázce kvality a bezpečnosti dodávané pitné vody. Nicméně je nutno si uvědomit, že vodohospodářský obor v tomto směru stojí až na samém konci řetězce, tedy přesněji na konci kanalizační sítě, kam doputují veškeré produkty lidské činnosti. V odpadní vodě je tedy přítomnost mikropolutantů vyšší, obsahuje např. zbytky léčiv, hormonů, detergentů. Vodárenství naopak pracuje se surovinou, která je ovlivněna chováním lidské společnosti k životnímu prostředí jako celku, tedy i přenosem z ovzduší do vody, a i zachycené množství je zde zpravidla nižší. Je zřejmé, že samotné řešení problematiky mikropolutantů začíná u producenta takových látek a tedy tam leží i odpovědnost za znečištění. Princip „znečišťovatel platí“ je sice na evropské úrovni prosazován, ale od teorie je hodně daleko od praxe. Bohužel celá řada látek se dostává do prostředí difúzními zdroji a určení znečišťovatele je téměř nemožné.

Nejudržitelnějším a nejvíce preferovaným řešením je v první řadě zabránit mikropolutantům ve vstupu do koloběhu vody. Měly by být podniknuty kroky, aby tyto látky nevstupovaly do vodního cyklu. Prioritně by opatření měla být provedena u zdroje, aby se předešlo emisím nebo vypouštěním mikropolutantů do vodního prostředí.

Zde je nezbytné uvést, že jak čistírenské, tak vodárenské technologie se neustále vyvíjejí a neustávající progres oboru vodovodů a kanalizací zajišťuje maximální možnou účinnost odstranění mikropolutantů z vodního prostředí. Nejčastějšími postupy jsou oxidace, ozonizace, sorpce nebo membránové technologie, tyto technologie však není možné zavádět na každé čistírně odpadních vod nebo vodárně v České republice.

Mezi nejvíce skloňované mikropolutanty v současné době patří rezidua pesticidních látek a jejich metabolity. Je prokázáno, že zdrojem těchto látek je zemědělská činnost. Pokud je zdroj vody těmito látkami kontaminován, byla již v mnoha případech doplněna technologie úpravy vody o další stupeň nebo se takové doplnění technologie připravuje. Současně s pesticidy je odstraňována i většina ostatních mikropolutantů. Vedle doplnění technologie je ale nutné, aby byla prosazována preventivní opatření v okolí vodních zdrojů, aby se vnosu pesticidních látek do vody zamezilo. To je ovšem velmi dlouhodobý proces. Vše je nastavováno tak, aby spotřebitelé napojení na vodovod pro veřejnou potřebu dostávali pitnou vodu v co nejvyšší kvalitě, aby vyhovovala i limitům nastaveným v legislativě dle principu předběžné opatrnosti.

Na významném počtu úpraven již jsou tyto technologie nainstalované a postupně se zavádějí i na dalších úpravnách a zdrojích, kde to situace vyžaduje. Důvodem jsou v drtivé většině rezidua pesticidních látek, ale tyto technologie pak odstraňují i ostatní mikropolutanty.

Technologie, které se v současnosti aplikují v čistírnách odpadních vod, nejsou zcela schopné mikropolutanty odstranit, ačkoliv některé druhy mikropolutantů z velké míry odstraní i klasické technologie. Pokročilé procesy čištění odpadních vod sice existují, ale jsou drahé, energeticky náročné a často specifické jen pro některé látky. Jen zřídka vychází tyto pokročilé procesy dobře v analýze nákladové efektivity a environmentální výkonnosti. Přesto se inovativní technologie a postupy, které tuto problematiku řeší, vyvíjejí. Pokud k tomu bude společenská poptávka, která bude finanční náročnost akceptovat, je obor připraven na ní reagovat.

Velmi aktuální téma v současnosti je problematika výskytu mikroplastů v životním prostředí, zejména pak ve vodách a sedimentech, ale nověji i v půdách. Tato problematika je v médiích častěji diskutována od roku 2017. Výskyt mikroplastů ve vodním prostředí je sice potvrzenou realitou, ale otázkou zůstává vypovídací schopnost uváděných počtů mikroplastů – pro analýzu částic mikroplastů jsou využívány různé analytické koncovky a chybí standardní postup pro jejich stanovení. Také chybí standardní postup pro odběr vzorků.

Jak mikroplasty, tak ostatní výše citované látky dle současného poznání nepřináší v běžně se vyskytujících koncentracích významnější zdravotní riziko (pokud vůbec nějaké) a nejsou známé ani studie, které by toto naznačovaly. Zároveň nelze prokazatelně říci, že se nyní situace zhoršuje, protože se výrazně technicky zlepšily analytické metody a dramaticky se zvýšila četnost sledování mikropolutantů. Je tedy možné, že situace byla v minulosti stejná nebo i horší, jen se nenašel žádný problém spojený s konzumací pitné vody s obsahem těchto látek. Většina závazných, nebo doporučených limitů je stanovena na základě předběžné opatrnosti. Zatímco pro kvalitu pitných vod jsou již stanoveny limity a je sledováno jejich dodržování pro některé skupiny mikropolutantů, v odpadních vodách povinné sledování mikropolutantů v tuto chvíli zavedené není. Avšak vědecký výzkum především v oblasti odpadních vod je velmi rozsáhlý a potřeba čistit odpadní vody na co nejlepší úroveň před jejich vypouštěním zpět do vodního prostředí, je silně akcentována. Zabránit vstupu znečištění zpět do vodního cyklu a zajistit maximální bezpečnost a vysokou kvalitu pitné vody zajišťuje i riziková analýza, která má za cíl zjistit konkrétní stav a nastavit nejlepší možné postupy.

Zpracoval/a: Ing. Radka Hušková, Ing. Tomáš Hloušek, Ph.D., Ing. Josef Máca, Ph.D., Mgr. Michaela Vojtěchovská Šrámková Ph.D., SOVAK ČR, ilustrační foto (nová úpravna vody v Podolí) Naše voda – Nina Havlová