Poté, co většina tuzemských médií před dvěma měsíci zkonstatovala, že naší zemi hrozí zastavení dotací na investice do vodohospodářské infrastruktury, pokud nezměníme systém regulace cen vody, se po další diskusi o tématu jakoby slehla zem.

Možná i proto, že se postupně ukázalo, že ČR aktuálně z uvedeného důvodu žádné zastavení dotací nehrozí, což už ovšem není mediálně atraktivní. To nicméně neznamená, že je nežádoucí o možnostech změny současného systému diskutovat, což byl mimochodem i apel zástupce Evropské Komise Christose Gogose, který byl ale „přetransformován“ na varování před ztrátou dotací.

Z ryze principiálního hlediska by měla regulaci cen vody skutečně vykonávat instituce, která má regulaci ve svém názvu, v ČR tedy Energetický regulační úřad (ERÚ). Jeho šéfka již také opatrně deklarovala, že by se ERÚ přijetí takové kompetence nebránil. Problém ovšem je, že v současné době to není v praxi dost dobře možné, ledaže by v oblasti cen vodného a stočného riskoval stát obdobné problémy, jaké provázely a provázejí nový systém registru vozidel.

Ve vodohospodářské oblasti je totiž hlavní aktuální výzvou koncentrace dnes neskutečně silně roztříštěné infrastruktury. Pokud by měla být taková infrastruktura převzata novým regulátorem, znamenalo by to kromě značných zmatků také nápor na personální obsazení kohokoli, kdo by se nově regulací cen vody věnoval. Pokud se tedy má něco cílově a výhledově něco kompetenčně měnit, musí se tak stát až na základě změn v současné infrastruktuře. Než tedy dojde ke kroku 2 – případné změně stávajícího regulátora, musí před ním následovat krok 1 – koncentrace budoucích partnerů regulační instituce, ať už to bude kdokoli.

Bohužel stav společnosti, kdy chce být každý vládcem na svém písečku (nebo vodovodním kohoutku), a zároveň nemá příliš vůle pro strategická, nadčasová řešení, mnoho prostoru ke strukturálním změnám nedává. Jediným možným hnacím motorem žádoucích změn tak mohou být peníze, respektive podmínky, za kterých stát hodlá spoluinvestovat do opatření souvisejících s kvalitou vody a s jejím nakládáním. Ty by se měly oproti současnému stavu upravit tak, aby bylo pro atomizovanou vodohospodářskou infrastrukturu motivační ke koncentraci přistoupit. Možností je celá řada, tou hlavní by ale mělo být finanční (bodové) zvýhodnění projektů, jejichž ambicí bude kvalitu, dostupnost a čistotu vody zlepšovat, přičemž výrazně vyšší podpora by směřovala na akce směřující na určitý minimální počet obyvatel nebo na minimální plochu území. To by následně mělo donutit atomizované subjekty společně postupovat.

Takový proces samozřejmě potrvá několik let, pokud ovšem bude vůbec spuštěn. Lze se ale domnívat, že nějaká motivační pravidla přijata budou, protože je zpřehlednění vodohospodářské infrastruktury nejen ve státním zájmu, ale i v zájmu uživatelů vody zásobovaných malými subjekty. Téměř vždy totiž platí, že takoví uživatelé platí vyšší ceny vodného a stočného.

Teprve pak bude možné přistoupit k případné změně regulátora.

Petr Havel