„Pomalý chodec“ (latinsky tardigrada) je slovní základ, ze kterého vznikl název živočichů želvušek obývající různé druhy vodního prostředí. Píše o tom facebooková verze portálu Naše voda.

Želvušky (Tardigrada) jsou příbuzní členovcům, drápkovcům, hlísticím a dalším skupinám z velké linie živočichů – Ecdysozoa. Velké jsou asi jeden milimetr, mají osm nečlánkovatých nohou a na jejich koncích drápky. Potravu vysávají ústy pomocí bodců. Jsou jednopohlavní. V přírodě jsou požírány larvami hmyzu i některými pavouky.

Želvušky jsou zřejmě nejodolnější tvorové na planetě. Při zátěžových pokusech želvuška přežila tisícinásobnou radiaci než člověk, teplotu od -273 do +150°C, pobyt ve vakuu, tlak až 75 000 atmosfér (což je 6x více než tlak v nejhlubším oceánu), pobyt v kosmu, vydrží var, ponoření do kapalného helia, vydrží sucho na poušti, pobyt na ledovcích a přežije škodlivé záření i bez kyslíku.

V nepříznivých podmínkách upadají želvušky do stavu anabiózy, kdy do organizmu vyplaví treholázu (druh cukru), která se změní na strukturu podobnou sklu. V tomto stavu přežije léta i desetiletí. Náhodně usušená želvuška ve sbírce mechu po navlhčení po 120 letech opět ožila. Právě po styku s vodou obnoví želvuška opět své životní pochody a treholáza se změní v kapalinu. Tato schopnost velmi zajímá badatele v oboru hibernace.

Želvušky mají také neuvěřitelnou schopnost přizpůsobit se v přírodě velmi rozdílným podmínkám. Žijí nejen v jezerech a rybnících, ale nalezneme je také v moři, v oceánských hlubinách, v horkých pramenech, na poušti, v půdě, pod ledovým příkrovem apod. Pokud bychom je chtěli najít a podívat se na ně pod mikroskopem, je nejjednodušší zajít do nejbližšího lesa, přinést si vlhký mech a pozorovat, co v něm mátožně leze.

Želvušek je asi 400 druhů, na území ČR jich žije 110. Na ilustračním foto je želvuška 333x zvětšena.

Facebook Naše voda