Kvalita pitné vody patří v naší zemi k nejčastějším námětům komentářů a článků týkající se problematiky vody obecně. Stejně jako v mnoha dalších tématech stojí ale i v případě pitné vody řada informací prezentovaných spotřebitelům doslova „na vodě“.

Obvykle jde přitom o recyklace některých již dříve vyslovených tvrzení, která jsou vytržena z kontextu, bez konkrétních dat a bez příslušných odkazů a citací. Vzhledem k tomu pak, že ve veřejnosti stále více rezonují témata spojená se zdravím, zaměřují se takové texty právě na něj. K tomu lze ovšem dodat, že v podtextu ukrytá doporučení vedou často k naprostému opaku. Například varování před potenciálními riziky pravidelné konzumace vody z kohoutku, které vyznívá z článku „Obrovská chyba, kterou domácnosti dělají při pití vody. Tento omyl je doslova českou specialitou“, zveřejněném na portálu AAZdraví.cz.

Hned v úvodu se článek podivuje nad skutečností, že Češi dávají přednost vodě z kohoutku před balenými vodami, čímž nepřímo nabádá k vyšší konzumaci právě balených vod. Důvod této skutečnosti je ale velmi prostý – kohoutková voda je mnohonásobně levnější než balená voda, což je zvláště v současné době vysokých cen čehokoli pro všechny spotřebitele nepřehlédnutelným pozitivem. Pokud se pak týká kvality vody z kohoutku, pak je vhodné zmínit opakované srovnávací testy pitných vod v zemích EU, v nichž se ČR pravidelně umísťuje v první desítce. Jinými slovy, kdyby to bylo s kvalitou pitné vody v ČR tak zlé, musela by mít z minulých let více než polovina obyvatel EU z tamní vody z kohoutku zdravotní potíže.

Je však třeba přiznat, že v některých lokalitách v ČR skutečně nedosahuje kvalita kohoutkové vody zákonem stanovených parametrů, prakticky ve všech případech, jak každoročně ve svých zprávách o vodě konstatuje Státní zdravotní ústav (SZÚ), jde ale o malé lokální vodárenské společnosti zásobující malý počet obyvatel, které díky tomu, že nedokáží z cen vodného a stočného vygenerovat potřebné finanční prostředky na investice, nedisponují moderními technologiemi. Až na výjimky způsobené haváriemi tedy nejde o ony soukromé společnosti, kterým se vodárenství předalo do správy a „které inkasovaly zajímavé zisky, ovšem s potřebnými investicemi šetřily“, jak zmiňuje text. Právě takové společnosti totiž investovaly a investují do vodárenství v ČR zdaleka nejvíce peněz, aby udržely kvalitu pitné vody a zrekonstruovaly vodovodní a kanalizační řady, které jim v žalostném stavu zanechal předlistopadový socialistický režim.

Dnešní potrubí, kterým se do domácností přivádí pitná voda, je přitom mnohem kvalitnější než v minulosti. A to i přesto, že Mendelova univerzita v Brně (MENDELU) loni publikovala výsledky testů vody z potrubí z různých typů materiálů se závěrem, že se do vody mohou z trubek uvolňovat některé těžké kovy, například zinek nebo měď. Problém ovšem tkvěl v tom, že pro účely analýz byla použita takzvaná demineralizovaná voda, která má tendenci do sebe látky z okolního prostředí (tedy z trubek) skutečně absorbovat, jenže demineralizovaná voda se právě z tohoto důvodu jako pitná voda nepoužívá, a výzkum MENDELU je tak zavádějící.

Pokud se pak týká samotných rizikových prvků, jako je ve výzkumu zmiňovaný zinek či měď, pak je jejich příjem v určitém množství pro lidský organismus dokonce přínosem. Zinek mimo jiné příznivě ovlivňuje imunitní systém a jako významný antioxidant je i součástí prevence vůči virovým onemocněním. Podle doporučení Evropského úřadu pro bezpečnost potravin (EFSA) by měl proto dospělý člověk denně přijímat prostřednictvím stravy zhruba 10 miligramů zinku, v ČR přitom činí podle SZÚ denní příjem zinku v průměru 11 mg u mužů a necelých 7 mg u žen. Doporučená denní dávka mědi by pak měla činit jeden miligram denně, ale může být i podstatně vyšší, neboť jde také o prvek posilující imunitu. Za rizikový a nadbytečný příjem tohoto prvku se považují vyšší desítky mg, k tomu však běžně nedochází prostřednictvím potravy (nebo vody), ale dýcháním kontaminovaného vzduchu. A pokud se týká přítomnosti chloru, což také příslušný článek zmiňuje, pak je třeba konstatovat, že dávky chloru v pitné vodě se v současné době oproti minulosti násobně snížily a senzoricky není v praxi chlór vůbec detekovatelný. Komu by přece jen přítomnost chlóru v pitné vodě teoreticky vadila, může využít základních znalostí fyziky, které praví, že chlor je těkavý plyn, který se z vody velmi rychle uvolňuje, takže stačí nechat natočenou vodu zhruba 15 minut odstát – a chlór je pryč i bez drahých „odchlorovačů“. Dodat lze jen, že účelem chlorace je odstranění nežádoucích mikroorganismů, které jsou ve vodě přítomné – a tedy i role chlóru ve vodě je pozitivní.

V souvislosti s potenciálními riziky pitné vody z kohoutku jsou aktuálně docela pikantní jen před několika dny publikované závěry francouzské studie, týkající se přítomnosti mikroplastů právě v balených vodách, která byla zveřejněna ve spotřebitelském časopisu „60 millions de consommateurs“. Dokument odkazuje na výsledky amerického výzkumu z roku 2018, který zjistil v 93 procentech lahví balené vody mikroplasty, a to v průměru 10,4 mikročástic na litr tekutiny, což je ve srovnání s vodou z kohoutku dvojnásobné množství. Francouzské sdružení Agir pour l’Environnement nyní provedlo analýzu vody v devíti různých baleních vod od nejprodávanějších značek ve Francii, přičemž sedm z devíti analyzovaných balení obsahovalo čtyři různé typy: polypropylen (PP), polyetylen (PE), polyuretan (PU) a polyethylentereftalát (PET), který se nejčastěji používá při výrobě plastových lahví. „Většina částic se do vody pravděpodobně dostala z lahve či uzávěru nebo při plnění,“ zní jeden ze závěrů studie. Jen pro zajímavost – z francouzské analýzy vyšly jako nejvíce problematické výsledky vody Vittel Kids určené pro děti, kde laboratoř zaznamenala 121 mikročástic na litr vody. Dítě s běžným pitným režimem tak může v tomto případě požít skoro 16 000 plastových mikročástic za rok. Z balené vody. Takže asi tak…

Naše voda – Petr Havel, ilustrační foto (kohoutková voda v restauraci) Naše voda