Že je negativní a pokud možno katastrofická informace úspěšnou cestou, jak posílit její atraktivitu, je v dnešním mediálním světě bohužel smutnou skutečností. Ještě smutnější ale je, když jsou katastrofické vize prezentovány bez dalších souvislostí a na základě nesprávných dat.

To je i případ textu na portálu AAZdraví, který hned v titulku konstatuje, že v příštím roce „voda Čechům brutálně zdraží“. Což je ovšem, při povědomí o ceně vodného a stočného v absolutních částkách, a podílu plateb za vodu na výdajích domácností, brutálně zavádějící teze. Většina vodohospodářských společností (zdaleka ale ne všechny) v příštím roce sice počítá se zvýšením cen, v praxi ale půjde o koruny za kubík, tedy za 1 000 litrů vody. Jinými slovy, litr vody podraží o haléře, a je třeba také dodat, že až na zhruba 20 společností až od příštího roku, ačkoli vodohospodáři se museli stejně jako jiné obory potýkat s nárůstem cen, zdaleka nejen energií, už po většinu letošního roku. Prakticky všechny produkty denní spotřeby, včetně pro občany citlivé ceny potravin, podražily mezitím o desítky, a některé i o stovky procent.

Naprostým mýtem je také v textu zmiňovaná teze, že vodohospodářské společnosti jsou místními monopoly. To lze dost těžko konstatovat o oboru, v němž působí na 7 000 subjektů, což způsobuje skutečné potíže, tedy takzvanou atomizaci. To je velký problém pro budoucnost, protože zajištění stále rostoucích požadavků na kvalitu pitné vody znamená, že menší vodohospodářské společnosti nebudou schopné tyto požadavky splnit, takže výsledkem budou nižší, až legislativě nepřijatelné parametry jimi dodávané pitné vody. Pakliže chce být někdo na vodárenských společnostech nezávislý, a mít například vlastní zdroj vody ze studny, pak je pro změnu zase třeba připomenout, že podle opravdu dlouhodobých statistik nesplňuje parametry pitné vody přes 90 procent takových zdrojů. Má-li autorka textu pocit, že to je to pro občany ČR správné řešení, pak by bylo vhodné také upozornit na zdravotní rizika, která z takového přístupu plynou.

Pokud se pak týká „brutálního zdražení“, které domácnosti „už neunesou“, je třeba konstatovat, že průměrné denní náklady za vodu činily v ČR v loňském roce 5,40 koruny na osobu a den, což je například třikrát méně, než výdaje za alkohol. Měsíční výdaje domácností v ČR v roce 2021 za vodné a stočné pak činily 376 korun a na celkových výdajích domácností se podílely ve výši 1,2 procenta. Desetiprocentní zvýšení cen vodného a stočného tak zvýší podíl výdajů domácností o něco více, než je jedna desetina procenta těchto výdajů. Průměrné zvýšení cen vodného a stočného v letošním roce oproti loňskému roku přitom činilo 3,99 procenta, zatímco ceny elektřiny se zvýšily meziročně o 229,66 procenta, plynu o 87,03 procenta a benzínu o 27,81 procenta. Takové nárůsty, jak i velmi podprůměrný matematik uzná, jsou oproti vodnému a stočnému výrazně vyšší. Pokud se pak týká vývoje cen vodného a stočného v polistopadovém období, pak ty výrazně vzrostly jen jednou, a to v průměru o více než 13 korun za kubík mezi roky 1992 a 1993, jinak ale ani náhodou nerostly „o desítky procent“, ale o jednotky procent.

Nakonec ještě pár slov k evergreenu o „zpackané privatizaci“ vodárenství v ČR. Kdyby totiž do socialisticky vybydleného tuzemského vodárenství neinvestovaly zahraniční subjekty po dobu své existence na trhu stovky miliard korun, nebyly by vodohospodářské „trubky“ zdaleka v tak dobrém stavu, v jakém jsou dnes. Do obnovy a rekonstrukce sítí by bez účasti zahraničního kapitálu musely v minulosti investovat samy obce a města, což by ovšem znamenalo, že by potřebné finanční prostředky musely vzít z jiných svých kapitol, třeba ze sociálních, zdravotnických, kulturních a dalších, neboť i na nákladech za tyto služby se municipality podílí. A téměř jistě by se v míře, v jaké se to zatím daří, nepodařilo například snížit ztráty vody v trubních sítích, což by mimochodem v praxi znamenalo, že by lidé dnes platili poplatky i za vodu, která k nim nikdy nedoteče a nikdy od nich neodteče…

Naše voda – Petr Havel, ilustrační foto archiv Naše voda