Technické a industriální kulturní dědictví je hlavním tématem posledního letošního čísla „Vodohospodářské technicko-ekonomické informace, (VTEI 6-2022), které vydává Výzkumný ústav vodohospodářský T.G. Masaryka (VÚV TGM). Jedna z kapitol je v něm věnována také evidenci a stručné historii vodojemů.

V rámci průzkumu a lokalizace bylo podle uvedené kapitoly zaevidováno téměř 1 500 stojících i zbořených staveb věžových vodojemů. Celkem 517 objektů bylo zařazeno do systémů zásobujících vodou obyvatelstvo, přičemž 475 objektů je stále stojících. Pro potřeby průmyslových areálů bylo lokalizováno 246 staveb, z tohoto počtu je 156 objektů stojících. V  zemědělských areálech bylo zjištěno celkem 206 věžových vodojemů, z nichž je 189 stojících. Pro potřeby provozu na železnici je evidováno celkem 525 věžových vodojemů. Vzhledem ke skutečnosti, že provoz parní trakce byl u nás ukončen v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století a celá řada nefunkčních objektů již byla zbořena, dochovalo se jich doposud 316.

Poměrně významným fenoménem v oblasti výstavby věžových vodojemů bylo budování typizovaných věžových vodojemů Hydroglobus a Aknaglobus. Hydrogloby k nám začaly být dováženy v  polovině šedesátých let 20. století z Maďarské lidové republiky a vztyčeno jich bylo více než 200. Nejprve se uplatnily pro potřeby zemědělských areálů, posléze byly začleněny také do vodovodních systémů zásobujících obyvatelstvo a  do areálů průmyslových podniků. Následně je doplnily typově podobné stavby Aknaglobů, jichž bylo vybudováno téměř 250. Přibližně jednu třetinu všech evidovaných věžových vodojemů na našem území tak tvoří právě tyto typizované ocelové stavby.

Nejstarší věžové vodojemy se na našem území objevily v roce 1838 v souvislosti se zprovozněním prvního úseku parostrojní železnice v českých zemích mezi Břeclaví a Rajhradem. Významnou úlohu pak sehrály věžové vodojemy od osmdesátých let 19. století především při budování městských vodovodů a v průmyslových podnicích. K jejich výstavbě zde docházelo v podstatě až do druhé světové války. Především u  věžových vodojemů ve městech byl dáván důraz na jejich architektonické provedení. Věžový vodojem se jako nejvýraznější součást městského vodovodu stal symbolem technické vyspělosti, a jeho podoba tak měla korelovat s nejvýznamnějšími stavbami města (jejich vertikála se navíc obvykle stala i novou součástí městského panoramatu). Vývoj a způsoby užití stavebních materiálů, ruku v ruce s vlivy a proměnou architektonických směrů na přelomu 19. a 20. století, daly vzniknout celé řadě hodnotných věžových vodojemů. Jejich podobu často utvářeli významní architekti a stavitelé té doby.

Článek ve VTEI 6-2022, jehož autory jsou Robert Kořínek a Michal Horáček, je přitom souhrnem některých výsledků výzkumného projektu „Věžové vodojemy – identifikace, dokumentace, prezentace, nové využit“, který je od roku 2018 řešen v  rámci Programu na podporu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity na léta 2016–2022 (NAKI II) Ministerstva kultury. Plné znění textu s bohatou fotodokumentací najdete na: https://www.vtei.cz/wp-content/uploads/2022/12/6496-casopis-VTEI-6-22.pdf

VÚV TGM, ilustrační foto (věžový vodojem v Hradci Králové) archiv Naše voda