Dlouholeté problémy s evropskými dotacemi na modernizaci vodárenské infrastruktury a stavbu nových čistíren odpadních vod mají za následek, že je některé města a obce raději nechtějí. Konstatuje to ve své analýze Sdružení oboru vodovodů a kanalizací (SOVAK).

Obce podle SOVAK nesouhlasí také s tím, aby kvůli spolufinancování musely výrazně zvyšovat cenu vodného a stočného. Projekty s evropskými dotacemi jsou podle odborníků – ale i zkušeností řady zadavatelů – předražené a zbytečně předimenzované. Podle předsedy SOVAK Františka Baráka se na takových projektech proinvestuje až o 40 procent víc, než je reálně třeba. Podmínky dotací totiž vedou k tomu, že se volí ta nejnáročnější a co nejkomplexnější řešení. Jako příklad SOVAK uvádí technologii pro čistírny odpadních vod. Pro odstranění nadměrného obsahu dusíku ve vodě,vypouštěné z čistírny, není vždy třeba vyměnit kompletní technologii. Někdy stačí vybudovat jednoduchou dávkovací stanici na externí substrát za pár set tisíc korun.

Dotační hrozby

Odvrácenou tvář evropských dotací už poznala řada měst a obcí, které jsou vlastníky vodárenské infrastruktury a o tyto dotace žádají. V řadě případů jim sice peníze z EU pomohly vybudovat čistírny odpadních vod, kanalizační a vodárenské sítě, ale spolufinancování bylo a je velmi náročné. Navíc obce a města nemají jistotu, že třeba nebudou dotaci vracet pro nesplnění podmínek. Takové nepříjemné dozvuky, trvající čtyři roky, měla například modernizace městské kanalizace v Olomouci. Šlo o evropskou dotaci ve výši 620 milionů korun, kdy hrozilo, že ji město bude muset vracet. Důvodem, proč bruselští úředníci dotaci zpětně zpochybňovali, byla délka kontraktu vlastníka vodárenské infrastruktury s provozovatelem vodovodní a kanalizační sítě v Olomouci, který platí až do roku 2030. V době, kdy byl projekt v Bruselu přijat a proplácen, byla situace stejná, tehdy to však nikomu nevadilo. V Olomouci to mělo ale dobrý konec. Po mnohaletém úsilí se městu podařilo prokázat, že žádné podmínky dotace neporušilo a tedy vracet nic nemusí. Pokaždé to však tak dobře dopadnout nemusí.

Dotaci má nyní pro nesplnění podmínek vracet například město Třeboň.  V tomto případě jde o víc než 90 milionů korun, které z EU dostalo na stavbu nové čistírny odpadních vod. Tato čistírna zahájila zkušební provoz už v srpnu 2011. O měsíc později však rozhodla Evropská komise o dotačních podmínkách, podle nichž by nová čistírna měla být součástí neoddělitelného vodohospodářského majetku, přestože byla postavena jako samostatný subjekt, který mělo město samostatně podle vlastnického modelu provozovat. Nové podmínky požadovaly, aby dotace byla přiznána pouze na celý funkčně neoddělitelný majetek svazku obcí Vodovod Hamr, to by ale znamenalo zásadní zvýšení vodného a stočného ve všech těchto obcích. Pro ně to bylo neakceptovatelné. Třeboň tyto podmínky nemůže zpětně splnit. Žádá proto o nevratnou dotaci 30 milionů od Státního fondu životního prostředí a návratnou půjčku 55 milionů korun. Tu by pak město splácelo deset let z výnosů čističky. Nebylo by ovšem třeba ceny vodného a stočného nějakým zásadním způsobem zvyšovat.

Nevýhodný finanční model

To, co vlastníkům vodárenské infrastruktury nejvíc vadí, je finanční model Evropské komise, který je nutí rozpustit vlastní investiční náklady na projekty s evropskou dotací do ceny vodného a stočného. V některých případech by pak tyto částky i několikanásobně vzrostly, což si zastupitelstva opravdu nepřejí – i za cenu toho, že dotaci případně i odmítnou.

Například Jihočeský vodárenský svaz (JVS) odmítl přiznanou evropskou dotaci na stavbu nového vodovodu na severu Písecka. Kvalitní pitná voda je však v tomto regionu potřeba. JVS mohl získat z celkových 180 milionů korun celkem 116 milionů, ale bude spolu s obcemi hledat jiné možnosti financování. Jak řekl médiím ředitel JVS Antonín Princ, stanovené podmínky pro ně byly nepřijatelné. Znamenalo by to, že by se do roku 2030 musela pitná voda, kterou prodávají provozovatelům obecných a městských vodovodů, zdražit téměř na trojnásobek. JVS by se musel podřídit vypočítaným indexům a přestal by mít na cenu vody vliv. Letos činí cena vody v tomto regionu 13,82 za metr krychlový, pro rok 2013 to bude 14,37 Kč na m3.  Ale po přijetí dotace by to bylo nakonec 36.26 Kč. To představenstvo JVS zamítlo. Jedním z měst, které si rekonstrukci čistírny odpadních vod také již dříve zajistilo bez čekání na evropskou dotaci, je Hradec Králové. Rekonstrukce stála 140 mil. korun bez DPH a trvala půldruhého roku. Výsledkem je, že čistírna plní požadované evropské parametry. Ministerstvo zemědělství poskytlo městu téměř 50 milionů dotačních prostředků, komerčním úvěrem bylo zajištěno 60 milionů a zbytek zaplatil vlastník infrastruktury z vlastních prostředků. K tomu využil dohody s provozovatelem této infrastruktury, Královéhradeckou provozní a.s., o předplacení nájemného. Za používání infrastruktury – vodovodů a kanalizaci – platí každý provozovatel nájemné, které ovšem může zaplatit„předem“ a poskytnout tak vlastníkovi prostředky na investici.

Barák připomíná, že podle pravidel evropských projektů je jejich příjemce většinou nucen k řešením, která nepotřebuje. V Hradci Králové by takovou podmínkou bylo například napojení čistírny na aglomeraci.„To bychom ale současně museli rekonstruovat kanalizační síť, což by bylo velmi náročné a drahé. Rozdělili jsme si to na etapy, kdy jsme schopni to zvládnout i bez evropských peněz,“ uvádí příklad Barák. Projekty, které se posílají k projednání do Bruselu navíc „spotřebují“ velké prostředky na právníky, auditory, odborné firmy, specializované právě na administrativní agendu k žádostem o dotaci. Povinností, které musí projekt splňovat, je velké množství, živí se tím tedy spousta lidí. Jak se v posledních letech zjišťuje, vznikl tak i prostor pro různé manipulace a obohacování spřátelených firem, jak se o tom v jednotlivých případech píše v médiích a je to předmětem vyšetřování.

Když nakonec vlastník vodárenské infrastruktury dotaci získá, musí být také připraven vždy uspokojit nejrůznější kontroly, neměnit v žádném případě technické parametry projektu, respektovat nově vzniklé metodiky a přijímat postupy, které mu byly vnuceny, ať již oprávněně či ne. Vše ale stojí peníze. U projektů v hodnotě stovek milionů jsou to rozhodně desítky milionů, které jsou tak neúčelně vyplaceny. Navíc tu je vždy hrozba značného zvyšování ceny vodného a stočného, protože pro spolufinancování je třeba generovat finanční prostředky. V některých městech se již tato hrozba naplnila, například v Plzni, kde museli povinně zvýšit cenu stočného tak, aby si vytvořili finanční zdroje na obnovu majetku, pořízeného z dotací.

Domácí dotace a půjčky nejsou tak předražené, jak se o nich někdy soudí. Žadatel o bankovní půjčku má široký výběr nabídek různých finančních institucí. Cenová regulace navíc umožňuje promítnout do vodného a stočného pouze oprávněné položky, mezi které patří např. odpisy z majetkuči nájemné využívané pro obnovu tohoto majetku ve vazbě právě na odpisy z majetku. Nemohou sem přímo vstupovat náklady na pořízení investičních celků, takže žádné skokové zdražení nehrozí.

Podle vrchního ředitele sekce vodního hospodářství ministerstva zemědělství Pavla Punčocháře mají malé obce pod 2000 obyvatel, které potřebují vybudovat kanalizaci a zajistit čištění odpadních vod, možnost využít dotační titul, zaměřený přímo na tyto potřeby. Připravují se pro ně relevantní projekty, které by byly nejen efektivní, ale také ekonomicky zvládnutelné.

Jak se tvoří cena vodného a stočného?

Pro řádnou obnovu majetku v ČR a zajištění jeho technologicky a ekonomicky dobrého provozuschopného stavu je podle SOVAK třeba 17 – 20 miliard korun ročně. V této částce však není zahrnut další rozvoj, tj. budování nových sítí a zařízení. V posledních letech se přitom na vodném a stočném v České republice vybírá 25 – 28 miliard korun ročně. Víc než polovina z této částky jde na výrobu a čištění vody a opravy, téměř čtvrtinu stát odebírá formou poplatků a daní, část tvoří zisky vlastníků a provozovatelů. Na investice tedy mnoho zdrojů nezbývá.

Cena vody podléhají zákonu o cenách, jde o takzvané věcně usměrňované ceny. To znamená, že ministerstvo financí kontroluje, zda jsou náklady, které jsou do ceny započítané, skutečně existují. Není ovšem jeho starost zjišťovat, jak efektivně byly tyto peníze vynaložené. O to se stará vlastník infrastruktury, který rozhoduje, kolik budou občané a firmy za vodné a stočné platit. Zjednodušeně to vypadá tak, že provozovatel infrastruktury si spočítá své náklady, vydělí je očekávaným množstvím kubíků vody, které chce prodat, přidá inflační nárůst a povolený zisk, který nepřesahuje 10 procent. Pak záleží na vlastníkovi, zda bude tento návrh akceptovat, či ho z politických či sociálních důvodů odmítne. Souvisí to ovšem s tím, kolik prostředků bude od provozovatele požadovat ve formě nájemného, z něhož se hradí investice do vodárenské infrastruktury. Když si řekne o málo, udrží nižší cenu vody, ale za cenu zanedbání obnovy svého majetku, což se v budoucnu může vymstít – zaplatí to pak budoucí odběratelé.

Cenu vodného a stočného ovlivňuje řada faktorů. Například to, jak náročně se musí čerpat voda, jaká je kvalita zdroje, kolik stojí úpravna vody. Jakou strukturu má celá síť, jaké v ní jsou tlaky. Jaké nároky na čištění vody v místě existují. Ve velkých městech jsou tyto nároky například velmi vysoké a souvisejí s tím velké náklady, zcela nesrovnatelné s tím, když se provozuje v malé obci malá kořenová čistírna, kterou prochází jen jednoduchý odpad z domácností. Vodárenským firmám rostou ceny vstupů, ať již jde o energie, ale také například o surovou vodu, kterou kupují od státních podniků Povodí. Za poslední roky cena surové vody vzrostla průměrně o deset procent a tento růst probíhá i nadále. Výrazně rostou ceny chemikálií a všech prostředků, navázaných na ropné produkty. Spotřeba vody každoročně klesá, ale náklady na provozování vodárenské infrastruktury na tom závisejí jen zčásti. Jejich velká část jsou tzv. náklady fixní, které je třeba vynaložit v každém případě, bez ohledu na množství vody, která bude nakoupena, upravena a dodána zákazníkům.

Naše voda