Při dopravě zemního plynu z USA do Česka vznikne přibližně 132 g CO2e na přepravený kilogram plynu, při přepravě kila uhlí v tuzemsku unikne do atmosféry 0,2–9 g CO2e, na některých trasách tedy více než 100krát méně. Dopravu a těžbu plynu navíc doprovází úniky, podle některých odhadů do ovzduší uniká až desetina celkově vytěženého zemního plynu.

Jedná se přitom o metan, který má z hlediska skleníkového efektu mnohonásobně horší dopad než oxid uhličitý. Naopak při spalování produkuje více emisí uhlí. Z dlouhodobého hlediska se tedy jako nejlepší volba jeví mix obnovitelných zdrojů a jádra, kde problém emisí ze spalování a úniků odpadá. Vyplývá to z analýzy portálu datové žurnalistiky Evropa v datech.

Tanker převážející plyn do Evropy z USA musí urazit zhruba 9 500 kilometrů přes oceán, a to z Mexického zálivu do nizozemského Eemshavenu. Z tohoto přístavu pak plynovodem přes Německo putuje až do České republiky. Vzdušnou čarou leží Eemshaven od českých hranic zhruba 500 km. Pokud bychom tedy v rámci odhadu počítali s touto vzdáleností, musí americký plyn urazit více než 10 000 km, než se dostane do českých elektráren.

Oproti tomu české uhlí do elektrárny putuje řádově jednotky až stovky kilometrů. Například uhlí z Lomu Jiří na Sokolovsku zásobuje elektrárnu Tisová vzdálenou 22 kilometrů železniční tratí. Uhlí ale neslouží pouze pro lokální účely. „Z nakládací stanice Lomu Jiří dopravují vlaky uhlí do zásobníku v komplexu Vřesová, který je vzdálen 4,7 km. Dále zásobujeme i České Budějovice, Plzeň a další místa v ČR a na Slovensku,” sděluje Jana Pavlíková, tisková mluvčí Sokolovské uhelné.

Další významný zdroj uhlí pro české elektrárny představuje Lom Vršany. „Z Lomu Vršany dopravujeme uhlí do elektrárny Počerady vzdálené 8 km a do Chvaletic vzdálených přibližně 200 km,” konstatuje mluvčí Sev.en Česká energie Eva Maříková.

V přepočtu produkovaných skleníkových plynů na objem přepraveného materiálu vychází tankery z běžných typů přepravy jako ekologičtější, vyplývá to z dat startupu Green0meter. Na tunu uhlí, která urazí kilometr vzdálenosti, připadá u železniční dopravy 47 g CO2e, zatímco u tankerů a tuny zemního plynu se jedná o 11 g CO2e. Tankery v přepočtu produkují dokonce méně skleníkových plynů než plynovody, u nichž na tunu plynu, která urazí kilometrovou vzdálenost, připadá 59 g CO2e.

Tankery ze srovnání vychází lépe zejména díky tomu, že dokáží najednou přepravit velké množství paliva, a to i ve srovnání s ropovody. „V případě ropovodu z dostupných dat vychází, že doprava ropovodem má přibližně 2–4krát vyšší emise než přeprava tankerem. Při podrobnějším pohledu na data lze pozorovat, že 25–50 % emisí odpovídá výstavbě ropovodu a jeho uvedení do provozu, zbylé emise jsou z výroby elektřiny, která se používá při čerpání ropy. Ropné tankery sice spalují veliké množství paliva, častokrát s vyššími obsahy sirných látek, zároveň ale převáží veliké množství ropy, tudíž je při přepočtu na dané množství paliva uhlíková stopa poměrně nízká,” vysvětluje Jiří Zlámal, konzultant pro udržitelnost ze startupu Green0meter.

Při zohlednění délky celkové trasy, kterou musí dané palivo při cestě do české elektrárny urazit, vychází na kilogram uhlí 0,2–9,4 g CO2e v závislosti na dané trase. V případě plynu pak emise činí 132 g CO2e na kg plynu. Samotná doprava plynu tak produkuje až o tři řády více emisí.

Je ale otázkou, kolik zemního plynu unikne do atmosféry při jeho těžbě a dopravě. Skrze tyto úniky se totiž do ovzduší dostává metan s mnohonásobně větším skleníkovým efektem, než jaký má oxid uhličitý. Např. podle serveru Fakta o klimatu může být tento efekt až 28krát silnější. Na druhou stranu ale zůstává oxid uhličitý v atmosféře stovky let, zatímco metan „pouze“ desítky let. Kvůli vysokému skleníkovému efektu by ale i tak mohl představovat problém.

Pokud do atmosféry unikne více než 4,9 % vytěženého objemu plynu, stane se z hlediska produkovaných emisí „horším“ než uhlí. Došli k tomu němečtí vědci ve své studii z roku 2021. Starší americká studie pak tuto hranici určila ještě přísněji, a to konkrétně na úroveň 3,2 %.

Současné odhady, kolik plynu do atmosféry skutečně unikne, se liší a zpravidla nepřesahují ani nižší zmíněnou hranici. Např. podle Mezinárodní agentury pro energii (IEA) tyto úniky plynu do atmosféry představují 1,7 % z jeho veškeré produkce, podíl se však může lišit vzhledem k lokálním podmínkám. Podle neziskové organizace Environmental Defense Fund (EDF) pak úniky představují 2–3 % z vytěženého zemního plynu. Obě organizace ve svých dokumentech upozorňují, že se jedná pouze o odhady, které mají své limitace kvůli současnému nepřesnému měření úniků a skutečné hodnoty mohou být vyšší.

To potvrzuje i analytička nevládní neziskové organizace Centra pro dopravu a energetiku Veronika Murzynová. „Úniky metanu z plynové infrastruktury se mohou pohybovat kolem 5–10 %. Kromě problematického způsobu těžby fosilního plynu v USA vstupuje do hry i fakt, že vlastně nevíme, kolik plynu uniká při jeho přepravě přes oceán.“

Směrnice EU nastavuje pravidla pro reportování úniků od roku 2027, jejich snižování pak od roku 2030

Úniky nicméně pomůže snížit nová evropská legislativa. „Evropa má hotovou legislativu v oblasti snižování emisí metanu v sektoru energetiky. Zbývá už jen její formální přijetí Evropským parlamentem a Radou, což by se mělo stát začátkem příštího roku. Úspěchem, za kterým stojí také tlak nevládních organizací je zejména to, že od roku 2027 budou i pro dovozce plynu do EU platit pravidla o monitorování úniků metanu z jejich infrastruktury a jejich reportování,“ doplňuje Murzynová. Otázkou ale zůstává, zda bychom tuto legislativu nepotřebovali dříve. „Standardy ohledně emisní intenzity budou nicméně platit až tři roky poté, což je jednoduše pozdě. IEA i závazek v rámci Global Methane Pledge říká, že bychom do roku měli emise metanu drasticky snížit, ne s tím teprve začínat,“ dodává.

Situaci komplikují emise ze spalování

Zatímco v porovnání emisí z dopravy vychází lépe české uhlí než plyn z USA, u emisí ze spalování je to naopak. „Na kilogram spáleného uhlí připadá 2,28 kg CO2e, na kilogram plynu je to 1,9 kg CO2e, což představuje zhruba 20% rozdíl. V obou případech tak z kila paliva vzniká více než kilo emisí, a to zejména kvůli tomu, že v případě CO2 se na každý atom uhlíku navážou dva atomy kyslíku, který navíc uhlík hmotností převyšuje,“ vysvětluje Milan Mařík z Evropy v datech.

Ačkoliv emise z dopravy paliva nejsou zanedbatelné, při spalování vzniká řádově více skleníkových plynů. Pokud bychom opomenuli úniky, vyplatilo by se z hlediska emisí stále dovážet americký plyn, a to navzdory výrazně větší vzdálenosti, kterou musí urazit. Jako rozhodující se tak jeví zmíněné úniky – a to jednak jejich skutečný rozsah a druhak to, jak efektivně se je povede minimalizovat. Právě to v budoucnu rozhodne.

Nicméně i při 100% omezení úniků plynu budou stále vznikat emise při jeho spalování. Otázkou tedy je, jak efektivní je v současnosti investovat do infrastruktury pro zemní plyn, který je vnímán jako jakási přestupní stanice k obnovitelným zdrojům, protože do roku 2050 by měla být Evropa podle svých cílů uhlíkově neutrální „Finanční prostředky by mohly být rovnou alokovány na obnovitelné zdroje, případně kombinaci obnovitelných zdrojů a jádra, které mají uhlíkovou stopu výrazně menší. Například prostředky z evropských fondů nebo získané z prodeje emisních povolenek by měly být využity právě pro zelenou modernizaci v členských zemích EU,“ říká Kateřina Novotná, šéfredaktorka portálu CSRD.cz.

Zdroj: Evropa v datech, ilustrační foto (těžba zemního plynu) MOL ČR