Smrk ztepilý byl v hospodářských lesích střední Evropy rozšířen do širokého spektra přírodních podmínek. Často tak roste v polohách mimo jeho ekologické optimum s rizikem rozsáhlého poškození škodlivými abiotickými a biotickými faktory.

V lokalitách s charakteristikami nejvíce vzdálenými (vyšší teploty, nižší srážky) od podmínek přirozených pro výskyt smrku je pak čas na změnu tohoto nepříznivého stavu v rámci adaptačních opatření relativně krátký.

Kromě velmi rychlého řešení, tj. změna druhové skladby pomocí holosečí a výsadby cílových nebo přípravných dřevin, se nabízí i další možný způsob využitelný zejména v mladších porostech se smrkem. Je jím podpora stability těchto porostů odpovídající výchovou a tím prodloužení doby využitelné k jejich přeměně. V takto připravených porostech se zvýšenou stabilitou se pak lépe realizují podsadby či podsíje cílových klimaxových dřevin (např. JD, BK) nebo další postupy nepasečných hospodářských způsobů.

Předpokladem pro správné nastavení takových postupů je respektování často velmi rozmanitých místních podmínek, které mají vliv na růst a vývoj lesních porostů. Proto se vědci z VÚLHM, v. v. i., Výzkumné stanice Opočno, ve svém výzkumu, a zpracované studii, zaměřili na analýzu mechanické stability smrkových porostů v ČR napříč výškovým gradientem. S využitím dat Národní inventarizace lesů (NIL I) zkoumali vztah vývoje štíhlostního kvocientu (poměr výšky a výčetní tloušťky stromu) k věku v různých lesních vegetačních stupních (LVS).

Právě štíhlostní kvocient (H/D) je osvědčeným parametrem individuální mechanické stability stromu, přičemž vysoké hodnoty (přeštíhlení) ukazují na nestabilní kmen s velkým rizikem poškození (zlomu) zejména sněhem, ale i větrem. Naopak nižší hodnoty koeficientu (spádné kmeny) mají stromy vysoce stabilní a schopné odolávat působení těchto abiotických škodlivých činitelů. Šetření se zaměřilo na dominantní stromy (100 nejtlustších jedinců na hektar), které tvoří kostru porostu a jejich stabilita je stěžejní ve vztahu k riziku velkoplošných rozpadů.

Výsledky ukázaly, že vývoj štíhlostního kvocientu dominantních smrků se v jednotlivých LVS liší, i když ve všech LVS byl detekován přirozený trend počátečního navyšování hodnot H/D s pozdějším poklesem ve vyšším věku, asi ve druhé polovině obmýtí.

Obecně lze říci, že vyšší polohy reprezentovaly i vyšší stabilitu dominantních stromů, tj. nižší hodnoty H/D. V podmínkách 7. a 6. LVS nepřekročil štíhlostní kvocient hodnotu 65, respektive 70. Naopak iniciační strmý nárůst hodnot H/D byl zjištěn pro lokality 2. až 5. LVS. Nejnižší stabilita tak byla detekována ve 2. LVS s kulminací H/D dominantních stromů na hodnotě 83 ve věku 55 let.

Je tedy zřejmé, že ve smrkových porostech rostoucích v nižších až středních polohách je zásadním obdobím pro vývoj individuální stability věk do 40 let, kdy hodnoty H/D přirozeně strmě stoupají. Potvrdila se tak správnost doporučení pro intenzivní pěstební péči (výchovu) v období před dosažením této věkové fáze.

Při porovnání kyselých a živných stanovišť vědci na rozdíl od dříve publikovaných zjištění našli vyšší hodnoty H/D na stanovištích kyselých, zejména do věku 50–60 let. Příznivější podmínky bohatších stanovišť zřejmě přispěly k vyšší podpoře tloušťkového přírůstu v porovnání s přírůstem výškovým. Tato problematika si však žádá další a podrobnější prostudování zaměřené na detailnější diferenciaci stanovišť z pohledů zásobení nejen živinami, ale i vodou.

Podrobnější informace lze získat v plné verzi článku publikovaného v časopise Forests (DUŠEK, D. – NOVÁK, J. – ČERNÝ, J.: The mechanical stability of pure Norway spruce stands along an altitudinal gradient in the Czech Republic, https://doi.org/10.3390/f14081558) nebo přímo u jeho autorů z VÚLHM, v. v. i.

Zdroj a foto: VÚLHM