Tis červený byl v minulosti z různých příčin dlouhodobě vytlačován na méně přístupná extrémní stanoviště a postupně se stal silně ohroženým rostlinným druhem. Do současnosti se v České republice zachovalo jen několik významnějších oblastí přirozeného výskytu a větší počet drobných lokalit, převážně v chráněných územích.

Poměrně široce rozšířeny jsou také tisy kulturního, většinou blíže neurčeného původu, vysazované v minulosti i současnosti v okrasných zahradách a parcích, které jsou z hlediska ochrany přírody a krajiny nebezpečné pro možný negativní vliv (křížení, genetická eroze) na dochovaný genofond přirozených populací (zdroj pylu a semen nesoucích pohlavní buňky, v jejichž DNA jsou zastoupeny z hlediska místních populací cizorodé alely genů).

Opylování tisu zajišťuje vítr, ale semena se šíří tak, že je pozřou ptáci či savci, projdou jejich trávicím traktem a následně jsou vyloučena v nestrávené podobě spolu s exkrementy.

Genetickým výzkumem původní populace tisu červeného v oblasti Podyjí a její ochranou se zabývali vědci z VÚLHM, v. v. i., útvaru biologie a šlechtění lesních dřevin. Své výsledky publikovali v článku Genetická charakterizace tisu červeného v širší oblasti Podyjí/Thayatal a na Svitavsku s vazbou na ochranářský management, který vyšel v časopise Zprávy lesnického výzkumu 3/2024.

Vědci si dali za cíl stanovit s využitím analýz DNA genetickou diverzitu, strukturu a diferenciaci tří geograficky blízkých přirozených výskytů tisu červeného (NP Podyjí, oblast vně NP Podyjí, NP Thayatal) a regionálních souborů tisů s předpokládaným kulturním původem za účelem srovnání s jinými domácími zbytkovými subpopulacemi, což výhledově umožní objektivními argumenty podložené nastavení vhodného aktivního ochranářského managementu (regionálního akčního plánu) podyjské tisové populace.

Některé zbytkové populace tisu v ČR dosud trpí nepříznivými následky (pokles vitality a početnosti) dříve aplikovaného tzv. konzervačního (statického) pojetí ochranářského „managementu“, jehož hlavní zásadou bylo nezasahovat do vývoje předmětu ochrany, tj. zejména eliminovat veškeré lidské intervence.

Novodobá druhová ochrana však již disponuje bází odborných poznatků oboru biologie ochrany přírody, což se mj. odráží v moderních in situ i ex situ aplikacích aktivního (dynamického) managementu populací, který již standardně využívá i postupy molekulárně genetických analýz.

Aktuální stav rozšíření tisu v regionu Podyjí zachycuje databáze české flóry a vegetace Pladias (www.pladias.cz), která zahrnuje i data z mapování biotopů ČR. Na území národního parku (NP) Podyjí a NP Thayatal roste v současnosti tis vzácně na zastíněných úpatích suťových svahů v inverzních polohách na pravém břehu Dyje mezi Braitavou a Hardeggem a dále před Umlaufbergem, na levém břehu pak v okolí Hardeggské vyhlídky a Širokého pole.

V době zahájení aktivního managementu v roce 2015 sestávala zbytková populace v NP Podyjí pouze ze 2 souší, 1 odumírajícího a 20 ± vitálních, převážně samčích jedinců na celkem 4 lokalitách (Braitava, Gáliš, Široké pole, prostor levého břehu Dyje naproti Hardeggu), přičemž pouze na Gáliši a Braitavě byl zjištěn i výskyt semenáčků, z nichž ca 40 jich bylo později ochráněno oplocením.

Před zahájením záchranného managementu by se tak z hlediska charakteru a rizikovosti jednalo o slabou, nicméně dosud životaschopnou populaci s četností 30–100 jedinců. Při řízeném posilování této populace bylo proto v letech 2015–2023 na vhodná stanoviště vysázeno již 340 výpěstků místního, převážně generativního původu.

Mnohem četnější přirozené výskyty se nacházejí na protilehlé straně Dyje v rakouském NP Thayatal, kde byly zjištěny minimálně desítky vitálních dospělých, převážně samičích tisů, spíše zde však odhadem rostou řádově stovky jedinců stromovitého vzrůstu.

V moravské části Podyjí mimo území NP rostou další dospělé tisy v suťových lesích v přírodní rezervaci (PR) Bílý kříž (ca 15 ks) a PR Tisová stráň (ca 30 ks), které jsou obě součástí širšího porostního pásu s přírodě bližším charakterem táhnoucího se podél obou břehů Dyje zhruba od Uherčic k Vranovu nad Dyjí. Do tohoto pásu spadá rovněž osamocený výskyt vzrostlého samčího tisu na lokalitě Kolikron naproti ostrohu Babka v katastrálním území Jazovice.

V letech 2021 a 2022 vědci se souhlasem příslušných orgánů ochrany přírody ČR a Rakouska odebrali soubory vzorků (rašících jehlic) přirozeně rostoucích tisů z lokalit uvnitř NP Podyjí, dále z údolí Dyje, Fugnitzu a z lokality Einsiedler v NP Thayatal, z PR Bílý kříž, PR Tisová stráň, z lokality Kolikron, z tisů kulturního původu na lokalitách Lukov a Znojmo na území NP Podyjí, resp. v jeho širším okolí na lokalitách pod Mitrovem, naproti ostrohu Babka, u hradu Bítov a na Cínové hoře u Znojma.

Pro možnost srovnání vědci také odebrali vzorky z geograficky vzdálenější dílčí populace v oblasti Hřebečského hřbetu, z kulturních výskytů na Svitavsku, z PP Jílovské tisy nedaleko Děčína a z národní přírodní rezervace (NPR) Vývěry Punkvy v Moravském krasu (M).

Hřebečský hřbet, Svitavsko a Moravský kras vědci vybrali na základě literárních údajů, které naznačují určitou spřízněnost těchto výskytů s Podyjím, zatímco Jílovské tisy byly zvoleny z důvodu jejich relativní odlehlosti a předpokládané větší genetické vzdálenosti.

Celkem byly analýzy provedeny u vzorků odebraných z 270 jedinců.

Závěr

I kdyby většina přirozeně rostoucích tisů v ČR pocházela z téhož refugia, jak naznačují někteří vědci, jsou identifikované významné rozdíly mezi jednotlivými izolovanými populacemi výsledkem dlouhodobých adaptací na místní přírodní poměry, což je třeba respektovat při přenosu reprodukčního materiálu.

I nevhodný vnitrostátní přenos reprodukčního materiálu by mohl v určitých případech zapříčinit přimíšení nežádoucích genů do dosud izolovaných dílčích zbytkových populací přizpůsobených místním podmínkám.

Znalost genetické charakterizace populací tisu má proto zásadní význam pro volbu praktických opatření v rámci ochranářského managementu v oblastech Podyjí či Hřebečského hřbetu.

O tom, že je o výsadby tisu ze strany vlastníků a správců lesů zájem, vypovídá například výsadba 89 ks (bez uvedení původu) situovaná v letech 2011 a 2012 na vhodná stanoviště po celém území Lesní správy Znojmo.

Právě tyto obecně ceněné snahy hospodařících subjektů o zvyšování biodiverzity dokládají potřebu rozšířit mezi odbornou veřejnost základní informace o genetické struktuře populací našich dřevin.

Dílčí populace tisu v ČR se při svém izolovaném vývoji vzájemně geneticky diferencovaly, přitom si však přes svou relativně nízkou početnost zachovaly dostatečnou vnitřní genetickou diverzitu.

Záměrné míšení alel zbytkových výskytů by mohlo vyústit v nežádoucí homogenizaci stávajícího genofondu a potenciální genetickou erozi některých unikátních alel.

U malých populací tisu musí být management primárně zaměřen na rychlou generativní reprodukci místních genových zdrojů a navýšení efektivních populačních velikostí na minimálně 50–500 jedinců.

V případě přijetí rozhodnutí o nutnosti posílení populací (zejména u drobných zbytkových výskytů) poskytují výsledky genetických analýz informaci, odkud je přenos reprodukčního materiálu vhodný.

Nově získané poznatky by měly sloužit jako významný výchozí podklad případných návrhů ochranářského managementu tisu (regionálních akčních plánů), aktualizovaných plánů péče o maloplošná zvláště chráněná území aj.

Článek „Genetická charakterizace tisu červeného v širší oblasti Podyjí/Thayatal a na Svitavsku s vazbou na ochranářský management“ je ke stažení zde: https://doi.org/10.59269/ZLV/2024/3/738

Zdroj a foto (tis v NP Podyjí – J. Ponikelský): VÚLHM