Rybáři tvrdí, že opatrně vyndaný háček z tlamy ulovené rybě neublíží. Rána se rychle zacelí a ryba je zase jako rybička. Jak ale píše deník Právo, vědci jsou přesvědčeni o opaku.

Ani snadná regenerace masitých klepet takzvaných kamenných krabů by gurmánům neměla umožnit klidný spánek. Jak ryby, tak korýši totiž podle vědců cítí bolest. Mezi rybáři existuje ušlechtilá skupina, která ryby loví jen pro potěšení, ne proto, aby je zabila a snědla. Takový sběratel trofejí se pak pyšní, kolik a jak velkých ryb kde ulovil.

Například do britského revíru Bluebell Lakes v Cambridgeshire se rybáři kavalíři sjížděli za kaprem Bensonem. Nikdo neví, jak byla jikrnačka stará, ale„přežila“ nejméně šest desítek ulovení – tolik totiž existuje snímků různých šťastných lovců s devětadvacetikilovým kapitálním kusem v náručí. Majitel rybniční soustavy Tony Bridgefoot tvrdil, že jikrnačka se ráda nechává fotografovat, a její opakovaný lov rád umožňoval. Když v srpnu 2009 Bensona našli leklého, měli rybáři smutek. A vyrojily se otázky, zda se na kaprově smrti nepodepsalo tolik ran od háčků v tlamce. Diskusi v rybářských kruzích rychle ukončil nález ořechů v rybníku, kde Benson skonal – ty totiž mohou být pro ryby smrtelné. Morální právo na opakovaný lov bylo obhájeno.

„Když ryba doroste do takové velikosti, naučí se vybírat, co bude chtít spolknout,“ tvrdil Martin Ford, editor vydavatelství Rybářské publikace. „Benson nebyl uloven třeba i déle než rok.“ Podle Forda si ryba sama volí, jestli se odhodlá k chycení nebo ne podle toho, zda ji minulé ulovení traumatizovalo. „Benson často plaval ke břehu, aby sledoval, co se tam venku děje,“ tvrdí. „Jsem přesvědčený, že když je rybář zkušený, rybě to stres nezpůsobí.“

Uvědomělí rybáři se vůči rybě chovají opatrně a zodpovědně. Používají podběráky z jemného materiálu, nosí sebou dezinfekční gel, jímž po vyndání háčku natřou rybě tlamku, a nedrží ji na břehu déle než pět minut v létě a deset minut v zimě. „Zranění se hojí velmi rychle a moderní rybářské náčiní je děláno tak, že když se vlasec přetrhne, je ryba schopna se háčku časem zbavit sama. Pysky a tlamka ryby jsou velmi houževnaté a je tam minimum cév. Podle mne ryba žádnou bolest cítit nemůže,“ je přesvědčený Ford.

Jestli ale háček projde tlamkou a zabodne se dál, až v oblasti žaberních oblouků, je to jiná věc, tam Ford bolest připouští. „Obracejí se na nás někteří nepřátelé rybářského sportu a tvrdí, že rybám působíme bolest, a určitě se najdou akademici, kteří to budou dokazovat nějakými pokusy. Ale dokud mě někdo neposadí vedle kapra a ten mi neřekne, Jau, to mě bolí‘, tak je to pro mne otevřená záležitost,“ shrnul Ford.

Organizace pro etické zacházení se zvířaty PETA v diskusi zopakovala to, co vědí zkušení akvaristé: brát rybu do ruky jí nemůže neuškodit. Rybí tělo je pokryté slizem, který brání mechanickému poškození a funguje jako překážka pro parazity a infekce. Lidská ruka, notabene na vzduchu, tedy v prostředí pro rybu cizím, tento sliz setře a na problém je zaděláno. „Kde nestačí selský rozum, má věda jasno,“ zaznělo z PETA. „Být opakovaně napichovaný na háček, vytahovaný ze svého životního prostředí tam, kde nemůže dýchat, to každému způsobí bolest a stres.“

Rybář Ford zřejmě nečetl pojednání, které v témže roce vyšlo v časopise Animal Behaviour. Práce Boba Elwooda a Mirjam Appelové pojednávala o krabech a jejich reakcích na elektrické podněty. „Je to potenciálně velký problém,“ uvedl Elwood společnou práci, prokazující, že krabi poustevníci a další korýši, včetně těch lovených jako potrava, vnímají bolest, a dokonce si nepříjemnou zkušenost pamatují.

Poustevníčci (čeleď Paguridae) nevytvářejí dostatečně velký vlastní krunýř a skrývají své měkké tělo ve schránkách po mořských mlžích. Výzkumníci navrtali do „domečků“ poustevníků otvory, kterými k zadečku jejich obyvatel přivedli drátky a pouštěli slabý elektrický proud. Výboje byly slabé, aby korýšům neublížily, přesto většina krabů své schránky rychle opustila.

Ve druhé fázi pokusu vědci snížili intenzitu elektrošoků tak, aby sice zůstaly vnímatelné, ale nepřiměly kraby schránku opustit. Tito krabi byli zabydleni ve schránkách preferovaného druhu. Poté jim nabídli prázdnou schránku, která ale oblíbenému druhu nepatřila– a krabi ihned opustili starý „domek“ a vydali se prozkoumat nový. Kontrolní skupina korýšů, která „výcvik“ elektrošoky neprodělala, novou schránku povětšinou odmítla. Podle experimentátorů to prokazuje, že krabi si nepříjemnou zkušenost pamatovali a dali přednost schránce sice ne optimální, ale bezpečnější.

„Dlouho se debatuje o tom, zda korýši jako krabi, krevety či langusty jsou schopni cítit bolest,“ poznamenal Elwood. „Z dřívějších výzkumů je známo, že vnímají negativní stimuly a snaží se dostat z jejich působení. To ale může být pouhý reflex a tato zvířata by ještě nemusela pociťovanou nepříjemnost vnímat jako bolest. Tento náš výzkum s kraby poustevníky ale ukazuje, že jsou ochotni vyměnit preferovanou schránku za takovou, kde budou nepříjemných stimulů uchráněni. To plně odpovídá názoru, že bolest cítí.“

Ačkoliv se jedná o stejné závěry jako v případě výzkumu savců, je tomuto problému u korýšů, lovených či chovaných pro konzum, věnována jen okrajová pozornost. „Legislativa s cílem chránit korýše je dosud ve stadiu návrhů, jejími principy se řídí zatím pouze vědci při výzkumu,“ podotkl. „A milióny korýšů pro potravinářský průmysl zůstávají bez sebemenší ochrany, snad s výjimkou některých států Austrálie.“

V letošním lednovém čísle časopisu Journal of Experimental Biology publikoval Elwood další výzkum o tom,že bolest je „nižším“ živočichům vlastní stejně jako savcům. „Nevím, co se odehrává v mysli kraba, ale můžu říci, že jeho chování jde nad reflex a odpovídá všem kritériím vnímání bolesti,“ řekl stanici BBC, když vyzýval k přehodnocení přístupu potravinářského průmyslu k nakládání s těmito živočichy. Věnoval se tentokrát evropským pobřežním krabům (Carcinus maenas), na nichžprokázal, že i ti cítí bolest. Tito běžní korýši jsou světloplaší, během dne se schovávají pod tmavými kameny, aby se vyhnuli nebezpečí, že je na světlém písku uvidí jejich úhlavní predátoři, rackové.

Elwood umístil devadesát krabů po jednom do vyhrazeného prostoru pláže, kde jim nabídl dva tmavé úkryty. Jen co se krabi ukryli, polovině z nich dal slabý elektrický šok. Pak je přemístil na stejné světlé místo. K Elwoodově překvapení se naprostá většina z nich vrátila do nejbližšího úkrytu, i když tam před chvílí zažili nepříjemnou zkušenost s elektrickým proudem. Dostali tedy další ránu. Nyní se ale reakce krabů změnila.„Krabi, kteří zažili dvojí nepříjemnou zkušenost, se potřetí do stejného úkrytu neuchýlili, zatímco ti ostatní ano,“ řekl Elwood. „Už pouhé dvě zkušenosti kraby naučily! Vydali se z bezpečného úkrytu přes nebezpečnou světlou plochu.“Elwood v experimentu pokračoval a kraby na volné světlé prostranství umístil ještě osmkrát. I když už nedostaly žádný další šok, důsledně se vyhýbali„nebezpečnému“ úkrytu. Poučili se tedy ze zkušenosti a podle toho upravili své další jednání. Zdá se tak být prokázané, že desetinozí korýši reagují na bolest ne reflexivně, ale komplexním chováním. Přesto na to rybářský průmysl nebere ohled.

Na Floridě žije kamenný krab Menippe mercenaria. V nebezpečí nebo v případě nehody umí „odhodit“ jedno z klepet, aby se zachránil. Jestli se přitom neporuší membrána mezi končetinou a tělem, po čase mu klepeto doroste a často je ještě větší. Tělo kamenných krabů moc masa neposkytuje, ale jejich klepeta jsou na Floridě oceňovanou delikatesou. Od října do května se smí praktikovat „optimální“ způsob lovu –krabovi se odlomí jedno nebo i obě klepeta a bezbranný korýš se vrátí do vody do klece, aby mu do příští sezóny klepeta dorostla.

„Dělají to i v přírodě, tak jaképak týrání,“ argumentují pěstitelé i gurmáni. Statistiky jsou ovšem neúprosné – úmrtnost krabů při amputaci jednoho klepeta je asi 28 procent, při oboustranném ulomení klepet už 48 procent. To jasně dokazuje, že „sklizeň“ je prováděna bezohledně, nemluvě o tom, že i tohoto korýše, jak ukazují experimenty na řadě jeho příbuzných, to bolí.

Evropský úřad pro potravinovou bezpečnost EFSA na výzkumy o citlivosti korýšů zatím reagoval vyhýbavě. Přiznal, že existují poznatky o tom, že ryby jsou schopny vnímat bolest. Ichtyologové z Edinburské univerzity už v roce 2003 prokázali, že rybí mozek na bolestivé podněty reaguje stejně jako lidský. Když aplikovali pstruhům na pysky včelí jed, v mozku pak naměřili stejné reakce, jako když je ryba zraněna. Ke stejným závěrům došli o několik let později Američané, kteří podobnému testu podrobili závojnatky, varietu karase zlatého. EFSA ale závěry výzkumu korýšů zpochybnil s tím, že jde pouze o kontroverzní interpretaci výsledků experimentů. V Evropské unii proto stále nejsou korýši zařazeni do skupiny hospodářských zvířat, která by byla schopna vnímat bolest.

Zdroj: deník Právo

31.1.2013 11.26, Rubrika: Co bychom měli vědět o vodě, Nápoje a voda v potravinách, Rybářství a rybníkářství