Nízké ceny vody zejména v malých obcích představují pro tamní obyvatele tikající bomby. Sítě, do jejichž obnovy se díky nízkým cenám vody neinvestuje, na totiž většině území na pokraji provozuschopnosti.

Na tento stav opakovaně upozorňuje například šéf Sdružení oboru vodovodů a kanalizací (SOVAK) František Barák. Naposledy tak učinil v souvislosti s informacemi v médiích, které v posledních dnech poukazovaly na skutečnost, že největší v ČR působící vodohospodářské společnosti vybírají zároveň nejvyšší poplatky za vodné a stočné. Proč tomu tak je, ale média neuvedla.

Ve skutečnosti jsou vyšší ceny vody u velkých vodárenských společností důkazem, že tyto společnosti investují do obnovy a rozvoje vodárenského majetku, tedy vodovodních sítí, úpraven, čistíren a dalších technologií. Hlavním zdrojem pro financování obnovy je totiž právě cena vodného a stočného. Například Vodovody a kanalizace Hradec Králové, kde je Barák předsedou představenstva, dávají do obnovy z každé koruny vybraného vodného a stočného přes 40 haléřů – nejvíce v ČR. Podobně je na tom společnost Veolia nebo Severočeské vodovody a kanalizace. Tomu pak odpovídá výše ceny vodného a stočného, ale také velmi dobrý stav vodárenské infrastruktury.

Naopak malé obce, jejichž zastupitelstva získávají na svou stranu své obyvatele nízkou cenou vody, avšak do obnovy vodovodních a kanalizačních sítí neinvestují, postupně vodovodní sítě vybydlují. Neochota starat se o svěřený majetek je přitom ve své podstatě porušováním zákonů, neboť se o něj řada obcí nestará s takzvanou „péčí řádného hospodáře“. To má již dnes své neblahé důsledky – právě v malých obcích představují v současné době ztráty vody z vodovodních sítí až hrozivých 60 procent. Naopak ztráty vody z potrubí obhospodařovaném velkými společnosti se pohybují od 15 do 20 procent.

Je jen otázkou času, kdy vodovody, na jejichž obnovu nebylo vyčleněno v minulosti dostatek peněz, doslouží. A může to být doslova„zítra“. Většina vodovodů v malých obcích byla vybudována v průběhu druhé poloviny minulého století. Zejména vodovody a kanalizace budované v 70. a 80. letech v různých „akcí Z“, jsou zbudovány velmi neodborně a z nekvalitních materiálů. To znamená, že v horizontu pěti, deseti či maximálně 20 let přestanou být tyto sítě funkční. Je třeba si uvědomit, že stačí jedna velká porucha, zejména v zimě, která dokáže obec ekonomicky zlikvidovat.

K takovým haváriím již samozřejmě dochází. Praxe je ale v taková, že na tyto havárie jsou obvykle poskytovány operativně prostředky z rozpočtů krajů, což přináší starostům i krajským zastupitelům politické body. Takový přístup ale nikoho nenutí, aby se zabýval prevencí. Netřeba dodávat, že peníze poskytnuté na havárie vodovodů musí někde jinde chybět.

Přinutit vlastníky a provozovatele vodovodů a kanalizací k prevenci se pokusil stát stanovením povinnosti zpracovat plány obnovy vodohospodářské obnovy. Ty ovšem existují jen na papíře, protože jejich dodržování nikdo nekontroluje. Podle výpočtů SOVAK je přitom nutné ročněinvestovat do obnovy vodohospodářského majetku 1,5 až 1,6 procenta z jeho hodnoty. Jinak budou postupně vodovodní a kanalizační sítě nefunkční. A někde již jsou.

Petr Havel