Současné povodně výrazně ovlivní směrování financí na budoucí prevence povodní Píší o tom Hospodářské noviny.

Již na příští rok má ministerstvo zemědělství naplánovaný rozjezd nové etapy programu, v jehož rámci se postupně upravují všechna česká a moravská povodí. „Vyhodnocení aktuálních povodní se určitě do chystaných projektů promítne,“ říká náměstek Aleš Kendík.

Již teď je jasné, že filozofie nových projektů se značně promění. Zatímco dosud stát financoval především výstavbu ochranných zdí a nádrží či bagrování koryt na ochranu větších měst, nově by investice měly směřovat také do projektů na zadržování vody v krajině. Tedy do budování takzvaných suchých nádrží (polderů), speciálních protipovodňových přehrad nebo úprav koryt, které by umožnily rozliv vody v krajině, kde nehrozí velké škody. „Předpokládám, že důraz budeme v příštích letech klást právě na zadržování vody,“ potvrzuje Kendík.

Ve hře je přitom značný balík peněz. Od povodní v roce 2002 již ministerstvo zemědělství do protipovodňových projektů investovalo patnáct miliard korun. A o miliardy půjde i nyní, ačkoliv přesná čísla zatím k dispozici nejsou. „Nejsme ještě ve fázi, kdy můžeme říct, zda půjde o například tři miliardy, nebo deset. Plány se teprve připravují,“ dodává náměstek.

Energie z betonu Do projektů, jejichž cílem je zadržování vody (retence), částečně investoval stát i dosud, jednoznačnou prioritu ovšem mělo klasické betonování. Jak například dříve upozornily Lidové noviny, v povodí Vltavy se v posledních šesti letech rozestavěla čtyřicítka takovýchto staveb za celkem 1,5 miliardy. Oproti tomu polder se zde objevil jediný a vyšel na tři miliony. „Investovat do projektů zadržujících vodu v krajině znamená jít proti duchu, který vítězil už od dob průmyslové revoluce: tedy odvádět vodu co nejrychleji pryč,“ říká ekolog David Pithart ze sdružení Koalice pro řeky.

U velkých záplav může být přitom podle něj řada klasických staveb dokonce kontraproduktivní. „Například pokud máte někde vydlážděné a napřímené koryto řeky, tak při velké vodě proud podstatně zrychlí, získá ničivou energii a v dalších místech snáze působí škody,“ vysvětluje Pithart. Pro stát by přitom podle něj bylo výhodné projekty na zadržování vody podporovat také z ekonomického hlediska. „Tyto projekty jsou často mnohem levnější i ekologičtější oproti tradičním technickým stavbám. Je tak na ně možné čerpat evropské dotace z programů na ochranu životního prostředí, což ale zatím Česko téměř nevyužívalo,“ říká Pithart.

To ostatně potvrzuje i ministerstvo zemědělství, pod něž hlavní část protipovodňových investicí spadá. „My jako resort jsme zatím žádné dotace nečerpali. V našem případě šlo vždy pouze o peníze z národního rozpočtu nebo o půjčku z Evropské investiční banky,“ říká náměstek ministra zemědělství Aleš Kendík. Na druhou stranu, ministerstvo i hydrologové zdůrazňují, že ekologické projekty mají význam pouze jako doplněk klasických projektů. „Obě řešení se musí doplňovat, nicméně pokud mluvíme o bezprostřední ochraně velkých sídel, základem jsou tvrdá opatření, jako jsou nádrže a hráze,“ říká hydrolog Bohumír Janský z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.

Opožděná hráz rozhodla Velké protipovodňové projekty však mají jedno slabé místo: často jdou proti instituci soukromého vlastnictví. Tento rozpor se ukázal i před nynější velkou vodou. A dokonce i v místech, která se stala symbolem povodní v roce 2002 – v Zálezlicích na Mělnicku, kde voda před 11 lety strhla 124 domů, se protipovodňová hráz začala budovat teprve loni na podzim. „Objevily se problémy s výkupem pozemků – někde jsme museli řešit, že patří více vlastníkům, jindy zase, že je majitel nechtěl prodat,“ vysvětluje místostarosta Zálezlic David Zunt.

Když pak v minulých dnech začala vesnici zaplavovat voda z Vltavy i z Labe, museli lidé improvizovat: narychlo zaplnili chybějící místo ve dvoukilometrovém valu, nezpevněnou hlínu ale proud odnesl. Pole v. záplavy Podobné potíže se přitom nevyhnou ani nově chystaným záměrům. „Například projekty na rozliv vody v říčních nivách se u nás zatím prakticky neobjevily. Důvodem bylo, že se vodohospodáři nedokázali domluvit s vlastníky pozemků,“ říká hydrolog Janský. Pozemky poblíž řek totiž mnohdy patří zemědělcům, kteří je využívají jako pole nebo zde mají hospodářské budovy. „Pokud se nevyjasní účel, pro který se tyto pozemky mají využívat, tak jen těžko lze čekat nějakou výraznější změnu,“ dodává Janský.

Zdroj: Hospodářské noviny