Jedním ze žádoucích návratů k našim tradicím by se mohla stát zvýšená produkce sladkovodních ryb, a tedy rozvoj rybářství a rybníkářství. Na rybáře si přitom veřejnost vzpomene většinou jen dvakrát do roka – na Vánoce při nákupu kaprů ny štědrovečerní večeři, a na Velikonoce, k nimž konzumace ryb patří také.

Vývoj v posledních letech ale ukazuje, že ryby se postupně, byť pomalu, vrací do našich jídelníčků nejen o křesťanských svátcích. A v budoucnosti by se mohla situace ještě výrazně zlepšit. I proto, že se nedávno podařil další pozitivní krok naší agrární diplomacii na půdě EU, kdyžministr zemědělství Ivan Fuksa dojednal koalici evropských zemí, jejímž cílem je zvýšit současnou finanční podporu pro sladkovodní rybáře. Iniciativa má navíc plnou podporu Evropské Komise. To je dost podstatná změna, Evropa se zatím soustředila zejména na problematiku a podporu mořského rybolovu a sladkovodní rybářství bylo spíše Popelkou. Jenže mořský rybolov začíná narážet na své limity – v rámci udržitelnosti rozvoje se stále více diskutuje o omezení nadměrného vytěžování moří, snižují se počty rybářských lodí – a hledají se alternativy. Evropa je přitom v produkci ryb  nesoběstačná jižnyní a situace se jistě nezlepší, protože moře vypleněná rybolovem bude třeba více chránit. Naopak rybářství a rybníkářství má při rozumném hospodaření na krajinu a přírodu pozitivní vliv. Samotné rybníky jsou přirozeným protipovodňovým opatřením zvyšující schopnost krajiny zadržovat vodu. Málokdo ví, že to byly jihočeské rybníky, které při povodních v roce 2002 výrazně snížily intenzitu povodňových vln ženoucích se na Prahu a další města ve středu naší země.

Rybníky ale také fungují jakočističky či jako protierozní opatření. A samozřejmě jako prostředí pro produkci ryb. Právě naše země má přitom v produkci, ale i konzumaci sladkovodních ryb i v rozšiřování ploch rybníků, které se v minulém století zásahy člověka významně snížily, výraznou rezervu. Tu je možné za přispění evropských peněz vyplnit, což v praxi znamená, že se vyplatí investovat do rybníkářství i rybářství.

První finanční injekci přitom jižnaše rybářství dostalo, a to téměř miliardu korun v rámci Operačního programu Rybářství, který je stále ještě v běhu. Největší část z těchto peněz šla dosud na technologie týkající se zpracování ryb a také na propagaci sladkovodní produkce v kampani „Ryba domácí“. Ta skutečně napomohla nárůstu spotřeby sladkovodních ryb v ČR, je ale třeba vědět,že růst z minimální základny se opticky jeví jako vyšší, nežve skutečnosti je. Konzumace ryb patří totiž v ČR nejnižším na světě, což je škoda, protože ryby patří mezi potraviny s příznivými účinky na lidský organismus.

Rybářství a rybníkářství je také oblast, kterou lze přizozeně spojovat s turistickými akltivitami. To zatím u nás moc neumíme a prokázal to i zmiňovaný operační program. Přestože jednou z možností na využití dotací bylo vytvořit u rybníků zázemí pro prodej a zpracování čerstvých ryb (jakési místní rybí „farmářské trhy“), nebyl o tento typ podpory prakticky žádný zájem. Stejně tak se zatím nenašel investor na výstavbu „továrny na ryby“, dle dikce EU„uzavřeného akvakulturního systému“. Nesrozumitelný úřednický pojem v sobě ovšem ukrývá řešení, jak nahradit propad v objemu mořského rybolovu a jak snížit závislost EU na dovozech ryb a dalších darů moře. Právě akvakultura (cílené obhospodařování vodních ploch, v ČR jde v praxi o současné rybářství)  má být podle odborníků odpovědí na rostoucí globální poptávku. poptávku. Ostatně, zhruba polovina ze světové nabídky ryb a vodních živočichů už teď pochází z akvakulturní produkce, v EU ale pokrývá jen asi jedenáct procent spotřeby. Unie tak musí tyto potraviny dovážet, a to zejména ze zemí, kde nejsou při lovu a chovu ryb zdaleka plněny evropské standardy. To je šance pro tuzemské rybáře. A nejen pro ně, ale i pro vlastníky rybníků.

Petr Havel