Vodní ptáci preferují dosedání na hladinu v severojižní ose bez ohledu na směr příletu, lehký vánek, postavení slunce, počasí nebo lokalitu. Tyto závěry a další výsledky rozsáhlého výzkumu vědců z České zemědělské univerzity (ČZU) v Praze a z University Duisburg-Essen (Německo) publikoval renomovaný vědecký časopis Frontiers in Zoology. O výzkumu informoval Josef Beránek, mluvčí ČZU.

Vědci zkoumali více než 3300 dosedů hejn čtrnácti druhů vodních ptáků při přistání na vodní hladinu v osmi zemích světa. Měřením byla zjištěna preference dosedání ptáků na hladinu v severojižní ose bez ohledu na směr příletu.

U více než 2430 hejn divokých kachen byl podobně analyzován i možný vliv ročního období, denní doby (tedy i postavení slunce), počasí, lokality a lehkého vánku. Vliv těchto faktorů se však neprokázal.  Směr přistávání koreloval lépe s magnetickým severním pólem než s pólem zeměpisným.

„Vzhledem k absenci jakýchkoli společných činitelů jako je vítr, slunce, směr příletu, ovlivňujících směr dosedání vodního ptactva na hladinu, můžeme za nejpravděpodobnější a zřejmě jediné vysvětlení považovat orientaci k siločárám magnetického pole Země,“ říká Vlastimil Hart, vedoucí katedry myslivosti a lesnické zoologie Fakulty lesnické a dřevařské ČZU. „Tato orientace zřejmě udává jednotný směr přistávání v případě bezvětří a zabraňuje tak případným srážkám dosedajících ptáků.“

Magnetorecepce, neboli vnímání magnetického pole Země, již byla u ptáků prokázána dříve a mezi odborníky je akceptována. Autoři se tedy domnívají, že se jedná pouze o další způsob využití zvířecího kompasu. Autoři dále spekulují, že přistávání ptáků na vodní hladinu v severojižní ose může v budoucnu posloužit jako užitečný nástroj v moderním letectví právě díky předpokladu, že ptáci mají v očích magnetorecepční systém v podobě jakéhosi sklonoměru.

Přistávání na vodě je nesmírně obtížné nejen pro piloty letadel (jak dokazuje nedávná havárie Boeingu 777 v San Franciscu), ale i pro vodní ptactvo. V komentářích k tomuto neštěstí se piloti shodují, že letiště v San Francisku patří k nejhorším na světě, protože se zde přistává od vody a nad vodou je odhad výšky, rychlosti a sklonu klesání nesmírně obtížný.

Viděli jste však někdy, aby vodní ptáci při dosedu měli nehodu? Nebo že by do sebe při dosedání hejna někteří narazili? Vždyť dosedající jednotliví ptáci a hejna ptáků musí řešit podobné problémy jako dosedající piloti. A přitom nemají dispečera, který by jim říkal výšku, klesání, rychlost a podobné důležité informace. Kdo, nebo co je tedy ptačím dispečerem? Tato otázka trápila vědce z České zemědělské univerzity v Praze a z University Duisburg-Essen (Německo), kteří možná našli na tuto otázku odpověď v podobě publikace, která právě vyšla v renomovaném vědeckém časopise Frontiers in Zoology. Změřili totiž více než 3000 dosedů hejn 14 druhů vodních ptáků při přistání na vodní hladinu v osmi zemích světa.

Měřením byla zjištěna preference dosedání ptáků na hladinu v severojižní ose bez ohledu na směr příletu, lehký vánek, postavení slunce, počasí nebo lokalitu. Čím se tito ptáci při přistávání řídili? Magnetorecepce, neboli vnímání magnetického pole Země, již byla u ptáků prokázána dříve a mezi odborníky je akceptována. Autoři se tedy domnívají, že se jedná pouze o další způsob využití zvířecího kompasu. Autoři dále spekulují, že přistávání ptáků na vodní hladinu v severojižní ose může v budoucnu posloužit jako užitečný nástroj v moderním letectví právě díky předpokladu, že ptáci mají v očích magnetorecepční systém v podobě jakéhosi sklonoměru.

rozsáhlejší fotodokumentaci k tématu najdete na facebookové verzi portálu Naše voda

Naše voda, foto Jan Ševčík