Podle Státního zdravotního ústavu (SZÚ) míří potravináři zpochybňováním kvality kohoutkové vody do vlastních řad. Jak totiž uvádí server ekolist.cz, voda z kohoutku se používá při výrobě většiny potravin.

Potravinářské komoře je trnem v oku kampaň společnosti Veolia za podávání vody z vodovodního řadu v restauracích. Potravinářská komora se proti ní ohradila s tvrzením, že voda z kohoutku není tak kvalitní, jako voda balená. „Úvahy o zaměnitelnosti balených vod a zejména minerálních vod s pitnou vodu z vodovodního řadu jsou absolutně zcestné,“ říká Komora. Podle ní pro kvalitu všech balených vod platí mnohem přísnější normy než pro chemicky upravovanou vodu z vodovodního řadu. „U kohoutkové vody, která má za sebou možná pobyt v nekvalitním vodovodním řadu ve společnosti zbytků hormonů a léčiv, si spotřebitel o bezpečnosti může nechat leda tak zdát,“ tvrdí Potravinářská komora.

Podle Státní zdravotnického ústavu je ale argument s přísnější kontrolu balených vod nesmysl. Kvalita pitné vody ve veřejných vodovodech je pravidelně kontrolována nejen při výrobě, ale i na konci vodovodní sítě čili na kohoutku u spotřebitele. Četnost a rozsah kontrol se liší podle počtu zásobovaných obyvatel. „Pokud se jedná o úplné rozbory, tak jejich četnost u vodovodů zásobujících 50-500 obyvatel je srovnatelná s testy u balených pramenitých a přírodních minerálních vod, zatímco u vodovodů nad 500 obyvatel je několikanásobně vyšší,“ vysvětluje Petr Pumann ze Státního zdravotního ústavu – Národního referenčního centra pro pitnou vodu.

To znamená, že například provozovatel vodovodu ve městě o 100 tisících obyvatel musí podle zákona dělat pětkrát více úplných rozborů. „Pokud Potravinářská komora důkazy o nebezpečnosti pitné vody distribuované veřejnými vodovody v ČR má, měla by je neprodleně předat ministerstvu zdravotnictví a ministerstvu zemědělství,“ dodává Pumann.

Potravinářská komora ale zapomíná na jedno, že k výrobě potravin totiž může být, až na výjimky, používána jen pitná voda. A podle Státního zdravotního úřadu (SZÚ) naprostá většina českých výrobců potravin používá k výrobě potravin pitnou vodu dodávanou veřejným vodovodem.“Jestliže toto PK ČR zpochybňuje a říká, že pitné vodě z vodovodu nelze v České republice důvěřovat, nepřímo tím zároveň říká, že nelze důvěřovat ani v bezpečnost českých potravin, při jejichž výrobě se pitná voda z vodovodu používá,“ říká Pumann.

Potravinářská komora, jak sama říká, „se znepokojením pozoruje podporu zaměřenou na doporučování pitné vody stočené z kohoutku“. Podle Komory se ale český spotřebitel nikdy nedozví, z čeho je tato voda složena, jaké obsahuje látky a jak byla upravena. Nemá stálé složení. Není to potravina. Není přece jenom lepší vědět přesně, co a z čeho piju?

Podle SZÚ je ve skutečnosti situace přesně opačná. Zatímco u pitné vody z vodovodu má odběratel (spotřebitel) podle zákona právo znát aktuální kvalitu dodávané vody (tedy výsledky rozboru v rozsahu více než 60 ukazatelů), stejně jako informaci, jaké chemické látky jsou používány při její úpravě. U balených vod je odkázán pouze na informaci na etiketě, kde si její rozsah (obvykle ne více než 10 ukazatelů) určuje sám výrobce.

Spotřebitel však nemá ze zákona přístup, ani na vyžádání, k výsledkům úplného rozboru balených vod, stejně jako nemá právo vědět, jak se balená voda upravuje. „Kdyby se například chtěl dozvědět, jaký je obsah arsenu v určité přírodní minerální vodě, dozví se jen tolik, že „obsah je v limitu“, ale zda to je na úrovni 90% limitu nebo na 10% limitu, to se nemá právo dozvědět,“ vysvětluje Pumann.

Potravinářská komora také říká, že se v pitné vodě z vodovodů mohou vyskytovat zbytky hormonů a léčiv. Podle výzkumu, který probíhal v letech 2009 – 2011 se v ní tyto látky vyskytují naprosto výjimečně a ve stopových koncentracích – z více než 100 vzorkovaných vodovodů pouze ve třech vzorcích ze dvou vodovodů byly nalezeny dvě z pěti sledovaných látek (naproxen, ibuprofen, diklofenak, karbamazepin a 17ae-ethinylestradiol) v koncentraci nad mezí stanovitelnosti, tedy vyšší než 0,5 nanogramu. Třikrát se jednalo o ibuprofen (0,5 až 1,2 ng/l), jednou o karbamazepin (4,0 ng/l).

Podle SZÚ to není překvapující. Stopy některých léčiv se mohou vyskytnout především v pitné vodě, která se vyrábí ze surové vody odebírané na dolních tocích řek. V ČR je však polovina pitných vod vyráběna z podzemních zdrojů, kde je riziko výskytu léčiv podobné jako v balených vodách. Většina surové vody z povrchových zdrojů se odebírá z chráněných vodárenských nádrží na horních tocích řek, které nejsou zatíženy odpadními vodami.

Podle Potravinářské komory má balená voda nejen lepší vlastnosti, dané pečlivými kontrolami, ale je prý příznivá i z hlediska životního prostředí. Podle zprávy se  posledních letech hmotnost PET lahví neustále snižuje a v současné době může lahev vážit i 20 až 30 gramů. „To představuje skutečnou výhodu, co se dopadu na životní prostředí týká,“ dodává komora. Zřejmě tak nebere v úvahu spotřebované energie na samotnou výrobu, dopravu a následnou likvidaci obalů.

Komora přímo říká, že PET je jedním z nejvhodnějších materiálů pro balení přírodních minerálních a pramenitých vod.

Zdroj: http://ekolist.cz/