Souvislosti mezi růstem cen vody a potřebou pravidelně obnovovat vodohospodářský majetek hledá ve své minianalýze Severočeská vodárenská společnost (SVS).

V roce 1993 byla Severočeská vodárenská společnost (SVS) postavena před těžký úkol – narovnat poměry v oblasti vodného a stočného a zároveň zajistit prostředky pro obnovu majetku a nové investice. Došlo k postupné realizaci těchto kroků: Byla zavedena jednotná cena pro obyvatelstvo a ostatní odběratele a tzv. solidární cena v celém regionu působnosti Severočeské vodárenské společnosti. Solidární cena pomohla vyrovnat rozdíly ve výchozí vybavenosti jednotlivých měst a obcí a současně v počátcích společnosti významně omezovala ekonomicky nepřiměřené projekty.

Cena vody v čase výrazně vzrostla – zatímco  v roce 1993 byla cena vodného a stočného bez DPH v regionu SVS 10,50 Kč/m3, v roce 2013 to je 88,98 Kč/m3. Jak je to možné? Do roku 1995 byla cena vody výrazně pokřivená státními dotacemi a již tenkrát vůbec neodrážela skutečné náklady ani na provoz natož na obnovu či opravy. Dnes tak odpovídá reálným hodnotám poskytujícím prostředky alespoň na základní obnovu vodohospodářského majetku. Do ceny se tak promítá každá změna vstupních parametrů – od ceny surové vody, energie, chemikálie, novou legislativou vyvolané investice, legislativní poplatky i DPH.

Počet obyvatel v regionu působnosti SVS se od vzniku SVS v roce 1993 nezvýšil, naopak mírně poklesl, z tehdejších 1 177 247 na 1 172 231. Počet obyvatel zásobovaných pitnou vodou a napojených na kanalizaci díky zpřísňování legislativy a návazné nové výstavbě naopak stoupnul, u pitné vody z 1 056 600 na 1 080 000, u kanalizace z 856 855 na 912 672. Ještě výraznější je nárůst u počtu obyvatel připojených na čistírny odpadních vod: ze 466 994 na 880 430.

Trend posledních dvou desetiletí je, že se lidé stěhují z městských hustě zalidněných aglomerací na venkov či do menších sídel, kde se rozvíjejí obytné zóny, zkrátka do lokalit s výrazně menší hustotou obyvatel. Stručně řečeno – je stále méně připojených obyvatel na 1 km sítě. Jaký to má dopad na vodárenství obecně? Je přibližně stále stejný počet obyvatel, ti však migrují v rámci území, kde je v lokalitách s malou hustotou osídlení nutné dobudovávat vodárenskou infrastrukturu. Nároky na infrastrukturu k zásobení stejného počtu připojených obyvatel tím narůstají. Je obrovský rozdíl dodávat vodu do městských panelákových sídlišť a do malých sídel s rodinnými domy. Délka vodovodní sítě v regionu SVS narostla z 6 983 km (1993) na 8 746 km (2012), délka kanalizační sítě z 2 429 km (1993) na 3 806 km (2012), počet čistíren odpadních vod 84 (1993) na 201 (2012).

Výrazným trendem je rovněž pokračující pokles spotřeby vody. Zatímco v roce 1993 šlo o 159 l/os./den, dnes je to jen 80 l/os./den. Je za tím pokles průmyslu obecně, ale i nové úsporné technologie ve výrobě i domácnostech. Přitom je třeba si uvědomit, že spotřeba vody představuje základní parametr v ceně vody; čím více kubíků proteče potrubím, tím levnější může být cena toho kubíku, protože náklady na potrubí jsou pořád stejné, ať tam voda teče či nikoliv.

SVS při svém vzniku před dvaceti lety získala do majetku historickou infrastrukturu, jejíž náležitou obnovu musí jako vlastník zajistit. Základna historického majetku SVS je v objemu 25 mld. korun, což je tehdejší pořizovací hodnota majetku. Obnova majetku byla dlouhodobě za dob totality podinvestovaná. Také v několika předchozích letech byly prioritou rozsáhlé investice do čištění odpadních vod, nikoliv obnova. V současnosti má SVS potřebu obnovit majetek v aktuální pořizovací hodnotě téměř 107 miliard korun.

SVS jako každý vlastník ve vodárenství musel zpracovat a průběžně realizovat Plán financování obnovy vodovodů a kanalizací. Ten uvažuje pouze vlastní finanční prostředky získané z vodného a stočného, ty však nepokrývají ani zdaleka skutečnou potřebu obnovy podle fyzického stavu infrastruktury. Na celkovou obnovu majetku SVS při současném tempu (resp. množství finančních prostředků) bude zapotřebí 133 let, přičemž faktická potřeba doby obnovy je výrazně kratší. I přes současné zvýšené investice do obnovy tak majetek stále více stárne. Konkrétně: V roce 2013 jde do obnovy 0,83 miliardy korun, přičemž meziroční nárůst ceny vody je 5,9%.

Pokud bychom chtěli míru opotřebení zastavit či dokonce u vybraných skupin majetku jej třeba během 15 let snížit z 60% na 45% opotřebení, každoroční objem investic do obnovy by musel následujících 15 let představovat částku 4 miliardy korun – a to by bylo možné jen při razantním nárůstu ceny vody, což by bylo sociálně neúnosné.

Zdrojem financí na obnovu vodárenského majetku je cena vody, resp. objem nájemného a oprav v ceně vody. Zásadní vliv na cenu vody, s ohledem na vysoký podíl fixních nákladů (dvě třetiny nákladové ceny vody tvoří tzv. fixní náklady), má její spotřeba. Obyvatel však nepřibývá a změna se do budoucna očekávat nedá, také spotřeba vody dlouhodobě klesá, zatímco rozsah vodárenského majetku narůstá. Pokud cena vody nebude vytvářet dostatek zdrojů na obnovu a majetek bude nadále stárnout, v budoucnu bude zapotřebí výrazně více financí na pouhé udržení celé infrastruktury v chodu.

SVS, která za své akcionáře – severočeská města a obce – převzala odpovědnost za zásobování obyvatelstva pitnou vodou a za odvádění a likvidaci odpadních vod, zajišťuje tuto službu ve stále méně a méně ekonomicky výnosných zařízeních a je pro ni stále těžší dodržovat princip solidarity. Pokud by se měla chovat čistě ekonomicky, do budoucna by již žádné nové lokality s malou hustotou obyvatel nemohla připojovat, protože se návratnost takové investice za dobu životnosti nedosáhne. Nůžky mezi finančními zdroji a potřebami obnovy majetku se ve vodárenství neustále otvírají.

 „Reálná potřeba investic do obnovy vodárenského majetku je mnohonásobně vyšší než naše zdroje, limitované podmínkami stávajícího Podnikatelského záměru do roku 2015, kdy se snažíme nárůst ceny vody udržet v mezích sociální únosnosti. Při přípravě Podnikatelského záměru SVS pro další pětileté období musíme zvažovat různé varianty cenotvorby i jejich dlouhodobé důsledky. Od bezpochyby jednoduché varianty ´zmražení´, která však jen krátkozrace odsouvá problém do budoucna bez ohledu na právní a ekonomické mantinely, po optimální variantu, která by v řádu let dokázala zastavit proces stárnutí majetku. Snažíme se jako správní hospodáři dohlédnout za horizont další generace a najít schůdné řešení, abychom jí neodevzdali „vybydlený majetek“. Obrovskou rezervu nadále vidíme v částce, kterou si z ceny vody formou DPH a řady dalších legislativně stanovených poplatků odebírá stát – jde téměř o třetinu, “ shrnuje problematiku obnovy majetku generální ředitel SVS Bronislav Špičák.

Zdroj: SVS