O tom, že může být v ČR jedním z nejvíce perspektivních druhů podnikání intenzivní chov ryb v uzavřených (i otevřených) akvakulturních systémech, jsem psal v posledních několika letech mnohokrát. Nejnověji to potvrzují i data Organizace OSN pro výživu – FAO.

Podle nich totiž díky vyšší poptávce, postupnému omezování mořského rybolovu a růstu nákladů na produkci ryb v posledních letech dramaticky rostou ceny ryb. Jen v porovnání se stejným obdobím loňského roku se zvýšily v polovině letošního roku světové ceny ryb o rekordních 15 procent. Takové ceny tuňáky přitom vzrostly v loňském roce o 12 procent, ceny krevet o 22 procent a ceny lososů o 27 procent. Podle zprávy agentury Reuters přitom FAO předpokládá, že se v příštích deseti letech zvýší ceny potravin až o 40 procent, přičemž ryby jsou celosvětově jednou z nejkonzumovanějších skupin potravin.

Celkem dramatický růst cen mořské produkce samozřejmě zvyšuje potenciál pro odbyt domácí produkce sladkovodních ryb. I když se přitom mohou zdát mnohým spotřebitelům v současné době naše ryby drahé, jsou i dnes v porovnání s mořskou produkcí levnější. V řadě případů jsou levnější i v porovnání se zahraniční sladkovodní produkcí, například se stále více se na našem trhu prosazující tilapií. Tato okounovitá ryba patřící mezi tlamovce do značné míry nahradila v tuzemských maloobchodech pangase, přičemž na internetu je kilogram filetů tilapie nilské nabízen i za 379 korun. Stejné množství filetů lze ale sehnat přímo v obchodech za ceny kolem 170 korun. To vše ale znamená, že minimálně část spotřebitelů v ČR je ochotna zaplatit za nákup ryb ceny, které jsou srovnatelné nebo nižší, než jsou ceny tuzemských sladkovodních ryb, nepočítáme-li kapra. Problém je, že nabídka širšího spektra ryb z vlastních (našich) zdrojů je velmi omezená.

Jak je přitom z konkrétních příkladů vidět, tuzemští rybáři by rozhodně nemuseli nabízet (a tedy i chovat) pro trh dominantně právě kapry. Kromě toho lze nabídku rozšířit také o produkci z uzavřených systémů, o kterých jsme již na portálu Naše voda několikrát psali. Sladkovodní ryby v nich odchované by navíc byly ještě levnější než klasická extenzivní produkce ryb z rybníků. Tak či tak se jak pro klasické rybáře, tak pro podnikatele, kteří vsadí na intenzivní produkci ryb „pod střechou“, otevírají značné možnosti odbytu a tím i možné ekonomické prosperity. Ostatně, v minulosti to byla právě konzumace ryb, která v ČR představovala hlavní zdroj živočišných proteinů, tedy konzumaci nějakého druhu masa. Nebylo by proto od věci se alespoň částečně k této tradici vrátit.

Petr Havel