Nadsazování rizik konzumace pitné vody z kohoutku neustává. Naposledy tak učinil server denik.cz v souvislosti s riziky obsahu olova v článku, který převzal i portál Naše voda. Skutečnost je ale jiná.

Článek sice zmiňuje, že jde o pět let staré výchozí informace, údaje o současné realitě v něm ale chybí. Aktuální stav je přitom výrazně lepší, než byl ještě před několika lety, což potvrzují i data Státního zdravotního ústavu (SZÚ). Právě z údajů SZÚ také vycházel příslušný článek. Metoda, kdy přitom nebyla použita „nevhodná“ data aktuální, ale naopak pro účely zastrašování spotřebitelů „vhodnější“ data zastaralá, je tak jednou z mnoha mediálních manipulací a lze za ní vidět spíše další etapu zastrašovací taktiky výrobců minerálních vod.

Jaká je tedy skutečnost? V posledních 10 letech bylo v rámci dotačního programu Ministerstva pro místní rozvoj (MMR) na výměnu rizikových olověných trubek poskytnuto odběratelům vody celkem 84 milionů korun. Do obnovy vodohospodářského majetku, jejíž součástí je prakticky při každé investiční akci výměna zastaralého potrubí, je pak ročně směrováno zhruba 7,5 miliardy korun. Zatímco přípustný limit obsahu olova ve vyhlášce 252/2004 Sb., činí v současné době 0,025 mg/litr, průměrný obsah olova v loňském roce ze všech odebraných kontrolních vzorků činil podle statistik SZÚ 0,000598 mg na litr, tedy hluboko pod zmiňovanou normou, přičemž vůbec nejvyšší obsah olova činil 0,0178 miligramů, což je opět pod přípustným limitem. Je sice zřejmé, že kontrolní vzorky nemohou postihnout všechna riziková místa, na druhou stranu se stejně jako v případě kontrol potravin soustředí kontroly kvality a složení vody více právě tam, kde lze předpokládat nějaké vyšší riziko. Reálná situace je tak dokonce zřejmě ještě lepší, než ukazují statistiky.

Situace se navíc zlepšuje poměrně rychle, v letošním roce činí zatím celostátní průměr obsahu olova 0,000519 mg/litr a nejvyšší zaznamenaný obsah dosáhl 0,0034 mg. Proto také SZÚ ve své letošní zprávě konstatoval, že olovo v pitné vodě patří mezi kontaminanty, které jsou pod hranicí detekovatelnosti. V praxi tak nemůže být pravdivá teze, podle které pije „až půl milionu Čechů vodu z kohoutku s jedovatým olovem“. Třeba v Praze zachytily kontroly za posledních tři a půl roku překročení limitu olova v pitné vodě jen dva kontrolní vzorky. I když je v menších obcích zřejmě situace horší, lze o možném mírném překročení limitu olova v pitné vodě hovořit maximálně tak v řádu stovek uživatelů v celé republice. Od 24. prosince letošního roku přitom uvedená vyhláška 252/2004 Sb., limit pro olovo v pitné vodě ještě dále zpřísňuje, a to na 0,010 mg/litr. Z letošních výsledků rozborů vzorků pitné vody nicméně vyplývá, že tento budoucí zpřísněný limit nepřekročil ani vzorek s nejvyšším zjištěným obsahem olova.

Naše voda – Petr Havel, foto Naše voda