Na první pohled dobrá zpráva prognózující na rok 2014 relativně mírný růst cen vodného a stočného – v rámci celé ČR v průměru o tři procenta – z dlouhodobého pohledu zas tak stoprocentně příznivá není.

O co pomaleji totiž bude zdražovat voda v nejbližší budoucnosti, o to rychleji se budou muset ceny vody zvýšit v budoucnosti vzdálenější. Na mnoha místech naší země je totiž v zásadě v havarijním stavu vodovodní potrubí, kanalizace či nedostatečně účinné (případně žádné) čistírny odpadních vod (ČOV), do jejichž obnovy je nutné dříve či později investovat. Základním finančním zdrojem na takové investice jsou přitom příjmy z vybraného vodného a stočného.

Zdražování vody je každoročně předmětem mnoha emotivních diskusí, přičemž drtivá většina populace je přesvědčena (a ve svém přesvědčení ubezpečována vodohospodářskými populisty), že rostoucí poplatky za vodu končí v kapsách nadnárodních vodohospodářských společností, jejichž symbolem je (nejen) světová vodohospodářská jednička – francouzská Veolia. Ne každý ale ví, že právě tato společnost za dobu působnosti v ČR v naší zemi víc investovala, než získala – rozdíl jsou nemalé dvě miliardy korun. I když tato společnost, stejně jako jiné vodohospodářské společnosti, samozřejmě zisk vytváří (a je jistě na diskusi, jestli je její zisk přiměřený nebo velký), pohybuje se tento zisk, podle místních podmínek, obvykle v řádech jednotek procent. Právě spojení „místní podmínky“ je přitom důkazem skutečnosti, že ceny vodného a stočného neurčují zdaleka jen vodohospodářské společnosti. V zásadě větší slovo mají jednotlivé obce, svazky obcí nebo města, které jsou v podmínkách ČR z 85 procent vlastníky takzvané „vodohospodářské infrastruktury“, což jsou ony trubky, kanalizace či ČOV. Vodohospodářské společnosti jsou obvykle jen takzvanými provozovateli obecního majetku. Cena vodného a stočného je tak do značné míry dána vůlí majitelů „trubek“ a čistíren investovat do jejich potřebné obnovy. Tam, kde investice neprobíhají, jsou obvykle ceny vodného a stočného nižší. To je však – jak je v našich krajích zvykem – populistická a krátkozraká strategie. Z poruchového potrubí se totiž v některých lokalitách ztrácí až 60 procent vody (celostátní průměr se pohybuje pod 20 procenty), takže spotřebitelé platí poplatky za vodu, která se k nim nikdy nedostane, ale od vodohospodářských společností odejde. Podle statistik se tímto způsobem ročně ztratí 119 milionů kubíků – a to není zrovna málo. Pakliže bychom ale měli po celém území země „vodohospodářskou infrastrukturu“ v pořádku, neplatili bychom za ztráty vody a mohli bychom méně investovat do oprav.

Zatím je to ale zcela naopak. Znalci vodohospodářského oboru přitom tvrdí, že roční potřeba investic do obnovy je zhruba 16 miliard korun, reálně se však investuje kolem sedmi miliard. „Schodek“ investic tak roste obdobně, jak schodek státního rozpočtu – a jednou ho bude muset někdo zaplatit. Na rozdíl od rozpočtu, v němž lze deficity řešit dluhopisy či tištěním dalších peněz, se před děravými trubkami a nefunkčními ČOV nedá uniknout, ledaže bychom opět používali všichni vodu ze studní – v dnešní době ale obvykle více či méně kontaminovanou.

Konečné slovo ve stanovování cen vody nicméně nemají ani vodohospodáři, ani obce, ale stát prostřednictvím ministerstva financí. Vodné a stočné je totiž stále ještě státem regulovanou položkou, akceptující nicméně již jednou zmiňované místní podmínky. Mezi ty zásadní patří přitom cena surové vody, která tvoří významnou nákladovou položku vodohospodářů, a která se v rámci ČR velmi liší. Ne každý přitom ví, že podstatně levnější (až trojnásobně) je voda z podzemních zdrojů, naopak dražší je voda ze zdrojů povrchových. Již tato skutečnost zakládá na velké rozdíly v cenách vodného a stočného. Dlužno na tomto místě připomenout, že stát se již prostřednictvím zákona v minulosti snažil administrativně navýšit cenu surové vody z podzemních zdrojů, a přestože se tak dosud nestalo, je téměř jisté, že se tak stane v nejbližších letech, možná už v příštím roce. To samozřejmě zhruba na polovině území ČR (podíl nakupované surové vody podzemní a povrchové je zhruba půl na půl) zvýší ceny vodného a stočného.

Politika státu ale ovlivňuje cenu vody v řadě jiných oblastí, které mají dopad do nákladů na výrobu pitné vody či její čištění, a tedy na výši vodného a stočného. Například podobou zákona na ochranu půdního fondu, především v pasáži poplatků za vyjímání zemědělské půdy k nezemědělským účelům. V praxi platí, že čím budou poplatky vyšší, tím méně bude naše krajina zabetonovávána, a tím více může vsakovat dešťové vody. Vyšší schopnost krajiny vsakovat vodu pak znamená pokles potřeby čistit dešťové vody, a tedy nižší náklady zejména na stočné. Další rezerva se skrývá v zákonu o vodovodech a kanalizacích, který osvobozuje od poplatků za čištění dešťových vod instituce typu Ředitelství silnic a dálnic, železnic či majitele komunikací, jako jsou kraje a obce. Za tyto subjekty platí čištění vody v cenách vody konečný spotřebitel. Nemalou položkou v nákladech na výrobu a čištění vody jsou také poplatky za takzvané zábory pozemků, které platí vodohospodářské společnosti v případě, když rekonstruují vodovodní a kanalizační síť, a musí na nějakou dobu rozkopat příslušné pozemky, což jsou obvykle místní silnice, ulice a chodníky. Tyto poplatky jsou příjmem obcí či měst, ale nákladem vodohospodářů, a tedy také ovlivňují ceny vodného a stočného. Což v praxi znamená, že pokud by obce a města poplatky za zábory nevybíraly (přece jen jde o opravy a rekonstrukce ve veřejném zájmu, zejména pak v zájmu právě jejich obyvatel), nebo byly poplatky nižší, snížily by se i ceny vodného a stočného. Samozřejmě, rezervy jsou jistě i v ziscích samotných vodohospodářů nebo třeba v cenách, za které se provádí ona obnova „vodohospodářské infrastruktury“ – ale nejen tam. Problém se ovšem komunikuje obvykle jen v souvislosti se zisky vodohospodářů – a to je velmi zúžený pohled.

Změny cen vodného a stočného se v drtivé většině odehrávají na počátku nového roku – jak to v praxi bude s cenami v roce příštím, se tak dozvíme za pár dnů. Jásat nad mírným zdražením ale není na místě, byť jsou to právě ceny vody, která se od roku 1989 do současné doby zvýšily nejvíce ze všech položek, které jsou nezbytnými výdaji spotřebitelů. Stejně jako v případě potravin byla i cena vody v předlistopadovém období státem dotována. Lidé tak opticky platili za cenu vody méně, ale stát si peníze na dotace cen bral od svých občanů jiným způsobem – ve vyšších daních. To se dokonce může znovu opakovat – bylo by ale vhodné si uvědomit, že potřebné investice, jejichž výše se rok o roku stále kumuluje, nakonec stejně zaplatíme všichni. Dostupnost a čistota vody není zadarmo – ve světě se o tyto, pro nás zcela běžné spotřebitelské pojmy, dokonce vedou, a patrně ještě povedou, i války.

Petr Havel, ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová