Kromě reformy Společné zemědělské politiky EU připravuje Unie také reformu Společné rybářské politiky (SRP). Základní obrysy přitom zveřejnila Evropská Komise v minulých dnech.

Podle zpravodajského serveru zaměřeného na dění v EU „euroskop“ má být základem reformy SRP  vytvoření decentralizovaného systému řízení evropského rybolovu podle regionů a přímořských oblastí a takéčlenské státy by měly mít více pravomocí rozhodovat o kapacitěloďstev. Pro všechny druhy rybolovu se počítá se zavedením dlouholetých plánů, důležitou roli má hrát ekosystémový přístup. Komise by ráda skoncovala s praktikami rybářů, jako je vyhazování nežádoucích ulovených druhů a často poškozených těl ryb zpět do moře. Rybáři proto budou mít povinnost všechny úlovky vykládat na pevnině. Také finanční podpora má být poskytována pouze na aktivity přátelské k životnímu prostředí, které přispívají k udržitelnému rozvoji populací ryb a mořského ekosystému. Za tímto účelem by měla být zpřísněna kontrola, zda se finanční podpory nedostává také nelegálním aktivitám nebo na podporu nadměrných kapacit loďstev.

Současná SRP se dlouhodobě potýká s problémem prudkého poklesu stavu populací ryb v evropských vodách (typický příklad tuňáka), který je důsledkem masivního a intenzivního mořského rybolovu. Dosažení udržitelných stavůpopulací mořských ryb do roku 2015 po EU vyžadují i mezinárodní závazky, měly by tomu proto být přizpůsobeny lovné kvóty. Poněkud sporný je návrh na zavedení obchodovatelných lovných kvót, od kterého si Komise slibuje snížení nadměrné kapacity loďstev tržní cestou.

Posílena má být role rybářských organizací, které mají hrát větší roli v řízení nabídky na trhu a zvyšování výnosů rybářů. Reforma má také podpořit drobný rybolov a tradičně se myslí i na spotřebitele, který má být vybaven lepšími informacemi o jakosti produktů, ekologických souvislostech apod.

Reforma SRP se bude týkat i vnitrozemských členských států, vzhledem k tomu, že má řešit také vztah mezi mořským rybolovem a produkcí sladkovodní akvakultury.

Koncept společného trhu s produkty rybolovu je součástí primárního práva ES již od dob Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství. Článek 38 Smlouvy o EHS zařadil produkty rybolovu mezi produkty zemědělské. K utváření společné rybářské politiky ovšem došlo až v 70. a 80. letech 20. století. Její vznik podnítily spory mezičlenskými státy o právo na stanovení výhradního národního rybolovného teritoria a důvody ekonomicko-sociální (zavedení strukturální pomoci, organizace trhu a vnější ochrany evropského trhu s rybími produkty prostřednictvím zavedení referenčních cen pro importované produkty). Později se přidaly i důvody ekologické. Značný impulz dodalo postupné rozšiřování ES o státy, v jejichž primárním sektoru a obchodní politice hraje rybolov nezanedbatelnou roli.

Ke skutečnému zrodu společné rybářské politiky došlo v roce 1983, kdy se členské státy ES dohodly na stanovení rybolovné zóny otevřené všem lodím Společenství, pravidelném stanovování kvót pro objem výlovu jednotlivých druhů ryb pro jednotlivé členské státy, licenčním režimu pro rybářské lodě, stanovení povolených způsobů lovu a požadavků na rybářské vybavení, reorganizaci trhu s rybami a produkty rybolovu. Od roku 1993 byl pro financování společné rybolovné politiky zaveden speciální nástroj strukturální pomoci FIFG (Financial Instrument for Fisheries Guidance; Finanční nástroj pro řízení rybolovu).

Problémy ekonomického i ekologického charakteru však přetrvávaly: krizový pokles stavů některých hojně lovených ryb (tuňák, treska), budoucnost evropské rybářské flotily, ochrana spotřebitele apod. V prosinci 2002 se proto Rada dohodla na balíčku reformních opatření, jehož součástí jsou nařízení č. 2371/2002, nařízení č. 2370/2002 a nařízení č.2369/2002, kterým se mění nařízení č. 2792/1999. Výsledkem reformy z roku 2002 je mimo jiné zavedení omezení intenzity rybolovu jako základního nástroje řízení rybolovu (např.omezením počtu dní, v němž smí plavidlo vykonávat rybolovnoučinnost na moři), nové dvoustranné dohody o rybolovu se třetími zeměmi, nové principy financování SRP (nouzové vrakování), zřízení regionálních poradních sborů apod. Novým finančním nástrojem se stal Evropský rybářský fond (European Fisheries Fund; EFF). Od roku 2007 funguje Agentura Společenství pro kontrolu rybolovu (Community Fisheries Control Agency; CFCA).

Reforma z roku 2002 však nejpalčivější problémy udržitelného evropského rybolovu nevyřešila. Z tohoto důvodu a také v reakci na nové skutečnosti byla na neformálním zasedání Rady v září 2008 zahájena revize SRP. V dubnu 2009 Komise potom zveřejnila zelenou knihu s názvem „Reforma společné rybářské politiky“, která obsahovala vizi evropského rybolovu v roce 2020 a měla zahájit veřejnou debatu o nové reformě SRP.

V únoru 2011 vznikla společná deklarace vnitrozemských členských států, která se týkala právě budoucnosti sladkovodní akvakultury, která by mohla vzhledem ke snižujícím se stavům mořských ryb představovat udržitelnou alternativu, kterou reformní balíček slibuje podporovat. Tuto variantu podporuje i český ministr zemědělství Ivan Fuksa, který  společnou deklaraci v únoru 2011 prezentoval komisařce pro rybolov a námořní záležitosti Marii Damanaki. Důležitou otázkou reformy SRP proto pro vnitrozemské státy včetně ČR bude právě zvýšení finanční podpory sladkovodnímu rybářství.

Návrh reformy byl předložen EP a Radě, které o něm budou rozhodovat na základě spolurozhodovacího mechanismu. V případě schválení se s implementací reformy počítá od 1. 1. 2013. Na konci roku 2011 také Komise plánuje v rámci diskusí o nové finanční perspektivě 2014 – 2020 předložit nový finanční mechanismus pro rybolov a námořní politiku.

Zdroj: euroskop