Otázku „Jsou horší lokální povodně, nebo plošné sucho“ si klade ve svém komentáři Zbyněk Petráček v Lidových novinách.

Povodně jsou běžný sezonní jev. Pro dvacátníky a mladší je to banální konstatování, neboť rok bez povodní de facto nepamatují. To jen ti starší, kteří zažili století „povodňového sucha“ (1890–1997), se mohou ideologicky hádat, zda je to dílo globálního oteplování způsobeného lidmi. Pro ohrožené či dokonce vyplavené lidi to ale není podstatné. Podstatné pro ně je, že povodně přicházejí prakticky každoročně, ale každý rok udeří jinde. Takto lze zjednodušeně shrnout ráz jarního a letního počasí po roce 2000, včetně letošního.

Při premiéře, povodni na Moravě v létě 1997 (50 mrtvých), si lidé stěžovali, že nebyli včas varováni. To už je minulost. Nyní dobře fungují meteorologové (vzpomenete si na povodeň z posledních let, která přišla bez výstrahy?), integrovaný záchranný systém i samosprávy obcí. A přece se stále opakuje totéž. Starosta podbrdského Hrádku u Rokycan říká, že po loňské velké vodě se o preventivních opatřeních mluvilo, ale neuskutečnilo se nic. Přesně tak mluvili v květnu 2010 lidé z moravských Troubek, kteří zažili zkázu už podruhé za třináct let.

Značná část problému spočívá v tom, že slovo prevence se až příliš často snoubí se slovy poldery, přehrady či investice. Jenže v situaci, kdy nějaká povodňová situace nastává každoročně, ale přitom každý rok jinde, by nám mělo dojít, že celou zemi nelze preventivně zaplnit poldery a přehradami, že nepřítelem není voda, ale industriální vztah k ní, že spíše je třeba se přizpůsobit. Třeba až do té míry, že z pravidelně zaplavovaných oblastí se lidé odstěhují.

Dobře to vyslovil ministr zemědělství Jurečka, ač si tím mediálně naběhl: „Mám radost, z počasí,“ napsal na Twitter. „V posledních dnech opět krásně prší (někde lokálně až moc), ale dává to naději na slušnou úrodu.“ Vidíte v tom neúctu k povodňovým škodám či ohroženým lidem? Ale kdež. Marian Jurečka jen správně rozlišil to podstatné (konec dlouhodobého sucha ohrožujícího úrodu pro desetimilionový stát) od méně prioritního (lokální povodně ohrožující místa, kde žijí tisíce lidí). Cítí-li stát povodňovou hrozbu jako důležitější než ohrožení suchem, měl by adekvátně přistupovat i k její prevenci – k takovému utváření krajiny, které vodu přijímá, vede i ukládá v rezervoárech. A právě to se zatím ještě neděje.

Zdroj: Lidové noviny, autor: Zbyněk Petráček, ilustrační foto archiv Naše voda