Plán Ministerstva průmyslu a obchodu regulovat ceny vodného a stočného prostřednictvím Energetického regulačního úřadu (ERÚ) komentuje v rozhovoru pro Plzeňský deník předseda Sdružení oboru vodovodů a kanalizací (SOVAK) František Barák.

* Vláda pokračuje v plánu na zřízení „regulačního úřadu pro vodu“. S tím ale vodohospodáři nesouhlasí i s odůvodněním, že to zvýší byrokracii a tím možná i ceny. Existuje odhad, o kolik by se zavedením nového úřadu pohnuly ceny vodného a stočného?

Samozřejmě existuje, zřízení regulačního úřadu a nová centrální regulace povedou ke zvýšení administrativních a správních nákladů vodárenských společností a tím i k nárůstu cen vodného a stočného. V prvních několika letech může být roční nárůst ceny až deset procent. Navíc vodárenské společnosti platí státu na daních a poplatcích více než třetinu z vybraného vodného a stočného.

* Na druhou stranu nějakou regulaci u nás mají energetici či plynaři. Proč by svůj úřad neměli mít i vodohospodáři?

Obor vodovody a kanalizace je v České republice značně roztříštěn. Pohybuje se v něm přes 5000 vlastníků vodárenského majetku a téměř 2500 provozovatelů. Celkově asi 85 procent majetku patří městům a obcím, které stanovují cenu vodného a stočného. Každý region má odlišný přístup ke zdrojům podzemní nebo povrchové vody, kvalita zdrojů je rozdílná. Různá je i hustota osídlení, nestejné jsou klimatické podmínky. No a velmi rozdílná je kvalita a stav vodárenského majetku.

* Ve hře jsou hlavně dvě varianty – nechat vodárenství tak, jak je nyní, s určitými úpravami, nebo udělat zvláštní sekci pod ERÚ. Pokud by vodohospodáři měli vybrat jen z těchto dvou variant, kterou považujete za „rozumnější“?

České vodárenství je přeregulováno už nyní, další regulaci nepotřebuje. Chybí mu institucionální uspořádání, chce to sjednotit hlavní kompetence pod jeden úřad, třeba pod jeden obor na ministerstvu zemědělství. Stačí třeba sebrat kompetence pro podzemní vodu ministerstvu životního prostředí a dát je na ministerstvo zemědělství. Voda je jenom jedna.

* Ani argument, že regulaci vody po nás žádá EU, podle vás není tím stěžejním?

Ne, například v Německu a Rakousku nic takového není a nikdo to po nich nechce.

* Když už jsme zmínili tu rozdrobenost vodovodů, rozdrobené a velmi odlišné jsou i ceny. Už nyní jsou částečně řízeny výměrem ministerstva financí. Jak se vlastně každoročně určují ceny za vodné a stočné?

Ceny stanovují vlastníci infrastruktury, to jsou města a obce. Ceny by měly respektovat samofinancovatelnost oboru, to znamená, že kromě nákladů na provoz musí pokrýt i náklady spojené s obnovou majetku. Ta je dnes značně zanedbána. Tam, kde je cena vody velmi nízká, obvykle dochází k nehospodárnému znehodnocování majetku. Jednoduše řečeno nedochází k jeho obnově.

* Na podfinancování vodárenství upozorňujete dlouhodobě. Stejně tak vám chybí nějaká koncepce státu. Kolik ročně dáváme na opravy vodovodů?

Žádná dlouhodobá koncepce tady není. České vodárenství potřebuje ročně zhruba 17 miliard korun na obnovu majetku, na udržení konstantní provozuschopnosti vodárenských a kanalizačních sítí a technologií. Ovšem reálně jde do obnovy ročně sedm až devět miliard korun.

Zdroj: Plzeňský deník, ilustrační foto Naše voda