S blížícím se koncem roku, kdy se na většině míst v ČR diskutuje o cenách vodného a stočného na rok příští roste četnost zcela zavádějících zpráv týkajících se tvorby těchto cen. Letos je míra mýtů ještě navýšena o předvolební populismus lidí, kteří kandidují do vedení obcí.

Hned na počátku je třeba jasně konstatovat, že není pravda ani náhodou, že by se ceny vody pro spotřebitele mohly snížit vystoupením příslušných obcí nebo jejich svazků ze stávajících velkých nadnárodních vodohospodářských společností. Skutečnost, že je v menších obcích cena vody nižší než ve větších městech, je totiž dána především absencí investic do vodohospodářského majetku, což je ovšem již v současné době porušováním zásad správy obecního, chcete-li veřejného majetku,  a zakládá tak riziko finančních postihů. To by ale ještě nebylo tak nejhorší. To, že zejména menší obce neobnovují často velmi letité systémy vodovodních a kanalizačních systémů vysoce zvyšuje riziko havárií, což ovšem pro obyvatele takových obcí v praxi znamená, že kvalitní pitnou vodu z vodovodu nebudou mít vůbec.

Dlužno podotknout, že investice do údržby a rekonstrukcí vodovodů, kanalizací či místních čistíren odpadních vod jsou financovány zejména z tržeb za vodné a stočné, byť s vydatnou pomocí evropských peněz. I tak jde ale o projekty, kde je nutná finanční spoluúčast subjektů, které investice  platí. Mimochodem, pokud jde o projekty využívající dotace EU, vycházejí takové investiční akce zhruba o 30 procent dráž. Tak či tak ale platí, že samostatné menší obce nebo i jejich sdružení, které nezásobují vodou dostatečně velké spádové území o minimálně několika tisících obyvatel, na poplatcích za vodu potřebné peníze na obnovu „trubek“ nevyberou. Jestli je tedy v současné době nějaký proces „výzvou doby“, pak je to především integrace do větších subjektů, a ne atomizace do menších a menších společností. I proto, že podmínky pro dodržování závazných plánů obnovy se zpřísňují a dále zpřísňovat budou.  Bohužel v malém českém rybníčku chce být především každý vládcem na svém minipísečku, ať to stojí, co to stojí. To je skutečným hlavním důvodem dezintegračních snah.

To, že je vodohospodářská solidarita v rámci větších vodohospodářských celků praktická, již dávno pochopili prakticky ve všech civilizovaných zemích. Třeba taková Velká Británie – ta má oproti naší zemi několikanásobně vyšší počet obyvatel, ale více než desetinásobně menší počet vodohospodářských společností. Obdobných příkladů je samozřejmě celá řada.

U nás takovému stavu brání především samozvaní spasitelé, kteří šíří mezi laickou veřejností teze o vykořisťování tuzemských uživatelů vody nadnárodními společnostmi, jejichž symbolem je světová vodohospodářská jednička, společnost Veolia. Bohužel i naši politici věří tomu, že právě Veolia vyvádí ročně z ČR 29 miliard korun, které tu zkasírovala za vodné a stočné. Skutečnost je ale taková, že se ročně vybere v celé ČR na vodném a stočném zhruba 22 miliard korun (podíl Veolie činí přitom zhruba 40 procent na trhu), přičemž z této částky musí vodohospodářské společnosti platit státu za odběr povrchových i podzemních vod, z více než 50 procent z vybraných peněz (někde je to i 80 procent) obnovovat vodohospodářskou infrastrukturu, řešit havárie, platit své pracovníky, sanovat krádeže a poškození vodohospodářského majetku zloději, čistit odpadní a dešťové vody, platit nájmy v objektech, které užívají a samozřejmě také (v ČR) platit daně. Právě zmiňovaná Veolie za zhruba 15 let existence na tuzemském trhu investovala v ČR více než 7 miliard korun, a tyto investice se jí, což je účetně doložitelné, do současné doby ve vodném a stočném nevrátily. Jinými slovy, velké vodohospodářské společnosti v předlistopadovém období zanedbanou vodohospodářskou infrastrukturu v praxi spíš dotují, než aby jí finančně vysávaly. Mohou tak přitom činit právě proto, že jsou velké, a mohou tak nakumulovat na takové akce dostatek finančních zdrojů z jinak nepříliš vysokého zisku, který se v průměru pohybuje na úrovni jednotek procent.

Situace menších, samostatně stojících obcí jakožto majitelů i správců vodohospodářského majetku se přitom bude spíše zhoršovat. Výrazně by se mohla zhoršit například zásadní změnou národního regulátora v případě, že by se této role ujal Energetický regulační úřad.  Zejména malé obce by se měly doslova modlit, ať se tak nestane. Pakliže by tak totiž stalo, musel by uvedený úřad k tomu, aby tuto roli mohl vůbec vykonávat, nasadit na všechny vodohospodářské subjekty bez rozdílu na jejich velikost (máme jich necelé tři tisíce) stejný metr, což by výrazně zvýšilo ceny vodného a stočného právě v těchto malých obcí. Přesto se najdou novináři, jako je Jan Sůra z Mladé fronty DNES, kteří tvrdí opak a manipulují tak míněním řady starostů, kteří ve snaze slíbit svým občanům nízké ceny vody slibují nesplnitelné a ještě riskují konflikt se zákonem, neboť nebudou schopni z nepatrných příjmů za vodné a stočné vodovodní „trubky“ obnovovat. Neznalost reality se totiž sice hezky poslouchá, ale ve svém důsledku nikoho neomlouvá….

Naše voda – Petr Havel, ilustrační foto (ČOV HK) Naše voda – Nina Havlová