Jak již to tak v naší zemi chodí, každá větší kauza, kde se točí hodně peněz, je předmětem mnoha informačních manipulací a mýtů. Možná proto, aby zakryly pravou podstatu věci, a tedy i odpovědnost viníků, která jde v tomto případě jednoznačně na vrub MŽP.

Hned na počátku je nutné přiznat, že se dal definitivní a konečný nesouhlas EU spolufinancovat modernizaci pražské Ústřední čistírny odpadních vod (ÚČOV) čekat. K takovému rozhodnutí spěl dialog Prahy s Bruselem již delší dobu, a možná právě proto se zapomnělo, kde vznikla primární příčina dnešního stavu. K tomu je nutné připomenout, že to byla předchozí vedení ministerstva životního prostředí (MŽP), která při vstupu ČR do EU vyjednala pro naši zemi v porovnání s dalšími vstupujícími státy nevýhodné podmínky, a každá další reprezentace MŽP, včetně té současné, v tomto duchu dále pokračovala. Pražská ÚČOV je navíc pouhým vrcholem ledovce, podobné problémy s financování mají i jiné ČOV na území naší země.

Základem všech problémů byl v minulosti a je i v současnosti emotivní odpor aktivistů na všech možných úrovních proti nadnárodním vodohospodářským společnostem, které podle jejich názoru vykořisťují odběratele vody prostřednictvím stále rostoucích cen vodného a stočného, ačkoli spotřeba vody v ČR každoročně klesá. Trnem v oku byly vedení MŽP vždy zejména dlouhodobé dvacetileté smlouvy se společnostmi typu Veolia, který jim měly zabezpečit dlouhodobé vysoké zisky, a proto naši úředníci z MŽP v Bruselu prosadili, aby na evropské dotace neměly takové společnosti nárok. Tento přístup bylo možné změnit v novém programovém období, konkrétně v procesu notifikací (odsouhlasení) podmínek dotací pro toto období, kdy již resortu šéfuje současné vedení. To ale nic takového neučinilo. Úředníci na MŽP navíc připravují další akci, která zásadně zahýbá peněženkami obyvatel ČR – desetinásobné!!! zvýšení poplatků za vypouštění odpadních vod, které se nutně bude muset promítnout do cen vodného, respektive stočného. Faktury za vodu ale neposílá MŽP, ale vodohospodářské společnosti, které tak budou zřejmě opět optickými viníky zdražování, ačkoli důvod pro něj vzniká úplně jinde.

V souvislosti s dvacetiletými smlouvami na pronájem (nejde tedy o vlastnictví po předchozím prodeji) vodohospodářské infrastruktury nadnárodním společnostem je nutno připomenout, že například všemi kritizovaná Veolia v ČR zatím víc investovala, než zkasírovala. Provozovatelé vodovodních a kanalizačních sítí, zdaleka nejen v Praze, se musí totiž potýkat s nemalými investicemi do obnovy, do které se v předlistopadovém období investovalo jen velmi málo, a v zásadě se řešily pouze havarijní stavy. Právě z tohoto důvodu měly a mají dvacetileté smlouvy svou logiku – aby se vůbec mohl stav vodovodní a kanalizační sítě detekovat a pomocí investic zlepšit (jinak by nám za pár let z kohoutků netekla žádná voda a nebo by tekla voda nesplňující hygienické parametry), musí se pro takovou obnovu shromáždit dostatek finančních prostředků a navíc se musí sítě opravovat postupně, neboť v opačném případě by se zásadně snížila dopravní prostupnost obcí a měst.

Jak to ale je ve skutečnosti s ÚČOV? V prvé řadě je nutné rozlišovat, kdo má co na starosti. Zatímco vlastníkem ÚČOV je hlavní město Praha, správcem je Pražská vodohospodářská společnost (PVS) a provozovatelem Pražské vodovody a kanalizace (PVK). K tomu, aby mohla Praha dosáhnout na případnou dotaci z EU, přitom PVK loni podepsala s Prahou memorandum, které umožňuje ÚČOV vyjmout z provozovatelské smlouvy a díky tomu by nebyla v čerpání dotací dlouhodobost provozovatelské smlouvy překážkou. Na portálu Naše voda jsme také psali, že vyjmutí části majetku, které provozují vodohospodářské společnosti, by bylo řešením pro možnost čerpání peněz z EU i pro jiné lokality – avšak za podmínek, že by to stávající vedení MŽP v Bruselu vůbec navrhlo. Opět je třeba konstatovat, že ani v tomto případě se nic nestalo.

Oficiálním důvodem odmítnutí investic do pražské ÚČOV je ovšem odborný posudek  společnosti Jaspers, která má celou řadu výhrad k technické dokumentaci uvažované investice. Jednou z mnoha, ne ale jedinou, je také výtka, že nová ÚČOV je naddimenzovaná, a pro potřeby Prahy by postačila čistírna menší. Což znamená, že se na současném stavu kromě MŽP podepsali i projektanti modernizace ÚČOV.

Faktem ale také je, že dotace z EU na výstavbu ÚČOV nejsou zrovna optimálním řešením. S využitím evropských peněz je spojeno mnoho závazků a (nejen) administrativních povinností, které projekty financované EU často značně zdražují, v některých případech až o 30 procent. Z toho, že Praze Brusel peníze na novou čistírnu nedá, tak není třeba dělat ekonomickou tragédii. Případ ÚČOV však může posloužit jako odstrašující příklad nekompetentnosti a populismu magistrátních a státních úředníků, který úplně na konci zaplatí daňový poplatník, vinící ovšem z růstu cen někoho úplně jiného, kdo má prostě jenom tu smůlu, že je poslední v řetězci procesů a jako jediný je s poplatníkem v přímém kontaktu.

Naše voda – Petr Havel, foto (výpusť ÚČOV) Naše voda – NIna Havlová