Stejně jako jsou společností a většinou odpovědných institucí v České republice dlouhodobě podceňované procesy pokračující degradace půdy, je tomu tak i v případě vody, stability vodních režimů v krajině a vodohospodářské oblasti vůbec.

Výsledkem je sice v poslední době častěji zmiňovaná, v praxi však stále systémově neřešená klesající schopnost naší krajiny vodu zadržovat. To následně ústí do rizik větších škod při lokálních i větších povodních, ale také do rizik nedostatku vody – sucha. Alespoň teoretické „světlo na konci tunelu“ ale bliká – především na ministerstvech zemědělství a životního prostředí v současné době finišují práce na společné nadresortní strategii, jejíž ambicí je – poprvé v polistopadovém období – řešit komplexně rizika povodní i sucha zároveň. Materiálem by se měla zabývat ještě do prázdnin i Vláda ČR, je však otázka, co bude následovat. Nadresortní pracovní skupina VODA-SUCHO totiž v zájmu budoucí stabilizace vodního režimu v naší zemi navrhuje řadu kroků, které nejsou příliš populární. Opakovaně to zmiňovali na různých seminářích spojených s oslavami letošního Světového dne vody osobnosti napříč politickým, institucionálním i podnikatelským spektrem, z nichž řada ve zmíněné pracovní skupině sama působí. Problém ovšem je, že šlo prakticky bezvýhradně o „ty, kteří vědí“. Drtivá většina občanů naší země ovšem patří mezi „ty, kteří nevědí“. A nejenže nevědí, značná část dokonce aktivně lobuje za takové kroky, které důsledky extrémních projevů počasí spíše prohloubí a současnou situaci spíše zhorší. Jde zejména o neochotu vtělovat do rozvojových plánů obcí, ale i vyšších správních celků, záplavová území, pokračující výstavbu objektů k takzvaných aktivních záplavových zónách, neochotu alespoň uvažovat o možných lokalitách pro akumulaci povrchových vod typu přehrady a podobně. Veřejně naopak znění úvahy o vypuštění Orlíku a obecně celá řada mýtů spojených s tématem vody, včetně spekulací o tom, jak se tvoří ceny vody a kdo a jak na tom vydělává.

Je proto nanejvýš potřebné, aby byla o základních zásadách nakládání s vodou v krajině informována laická, ale i podnikatelská veřejnost, včetně desítek tisíc zastupitelů na lokální úrovni, kteří jsou často vedeni při svém rozhodování buď politickým populismem, nebo celou řadou manipulací z řad spasitelů lidstva všeho druhu. A také neznalostí. Nejde jen o mediální zkratky typu „ve světě se vedly a povedou války o vodu“ (podle náměstka ředitele Českého hydrometeorologického ústavu Jana Daňhelky se přímo o vodu vedla v minulosti válka jen jedna), nebo že vody na planetě „ubývá“ (neubývá, je jí pořád stejně, minimálně od dob dinosaurů – jenom se prostě přeskupuje na jiná místa), ale třeba také o mýty, podle nichž se v lokalitách vyčleněných pro teoretickou výstavbu přehrad (tzv. „Generel území“) v budoucnosti nesmí provádět žádná stavební činnost. Není to pravda, v takových lokalitách není stavební uzávěra, zakázány jsou pouze velké stavby, jako jsou průmyslové areály nebo velké silnice, jejichž existence by případnou stavbu akumulačních nádrží značně prodražila. Naopak ve zmiňovaných aktivních zónách záplavového území veškerá výstavba zakázána je, protože jde – stručně řečeno, o místa, kudy se při povodních valí největší proud vody. Realita ale je, že tam, kde se drobné stavby stavět mohou, tvrdí spasitelé, že to není možné, a naopak tam, kde to možné není, porušují obce zákon a území zastavují. Nepochybně také úmyslně, ale také právě díky neznalosti.

K tomu, aby se v naší zemi změnil postoj k vodě a problematice s ní spojené, je tak nutná především osvěta. Té se ovšem systémově téměř nikdo nevěnuje, protože to společnost zatím nepociťuje jako problém. Pitná voda z kohoutků totiž většině lidí teče a voda v potocích a řekách taky – takže opticky je všechno v pořádku. Jenže právě třeba v těch řekách teče spolu s vodou kvalitní zemědělská půda jako projev vodní eroze, což ovšem je právě tím důkazem, že půda a voda jsou spojené nádoby. Vztah k obojímu je nutné zásadně změnit.

Naše voda – Petr Havel,(psáno pro týdeník Zemědělec)  ilustrační foto archiv Naše voda