Tisíce kilometrů vodovodních trubek nejsou nikde zakresleny. Za jejich náhodné objevení navíc hrozí penále od ministerstva financí. Informuje o tom portál hlídacípes.org.

Průnik kontaminovaných vod do potrubí s pitnou vodou, který způsobil střevní problémy celé řadě obyvatel pražských Dejvic, se může v budoucnosti kdykoliv opakovat. Stav vodovodního a kanalizačního potrubí je totiž na mnoha místech po celém území České republiky ve zcela nevyhovujícím stavu. Navíc nejsou často k dispozici ani žádné informace, kde další možná rizika hrozí.

Najdi potrubí a zaplať!

Je to důsledek dlouhodobého zanedbání investic do obnovy vodovodních a kanalizačních sítí. Odborníci odhadují, že až o pěti procentech „trubek“ nevíme, kde vlastně přesně jsou. Vzhledem k tomu, že v zemi je v současné době zhruba 75 tisíc kilometrů vodovodních a asi 25 tisíc kilometrů kanalizačních sítí, v praxi to znamená, že tisíce kilometrů z nich nejsou nikde zakresleny, není známo, v jakém jsou stavu, a nelze ani plánovat jejich rekonstrukci.

Situace navíc výrazně znepřehlednila novela občanského zákona, z níž jasně nevyplývá, jak posuzovat náhodně nalezené trubky (takzvané „opuštěné vodovody a kanalizace“) při stavebních a jiných pracích. Týká se to i případů, kdy probíhá obnova sítí, o kterých je známo, kde jsou uloženy. Pokud například obec při rekonstrukci na „opuštěný vodovod“ či „kanalizace“ narazí, musí je nabídnout státu, konkrétně Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Nelze je tedy nově zahrnout do majetku obcí nebo správců vodohospodářských sítí. Zmiňovaný úřad (instituce podléhající ministerstvu financí), přitom postupuje dle metodiky ministerstva tak, že promptně a dokonce zpětně požaduje za nalezené trubky pronájem v řádech mnoha tisíců korun.

Vyplatí se nevědět

Za těchto okolností nemá logicky žádný „nálezce“ neevidovaných trubek motivaci objevené, často načerno postavené sítě hlásit, protože jediným výsledkem takového kroku je penále. To ovšem v praxi vede k tomu, že neznámé sítě zůstanou dále neznámými a riziko budoucích havárií, kontaminací a neúplné evidence bude dále pokračovat. Nabízí se otázka, zda to úřadu, potažmo ministerstvu financí, za ty peníze stojí. Samo se na kumulaci zmiňovaných rizik kvůli svému přístupu nepřímo podílí.

Největší riziko poškozených či nezakreslených sítí se týká období masivní výstavby městských sídlišť v 60. až 80. letech minulého století. Vodovody a kanalizace se tehdy často budovaly svépomocí v „akcích Z“, z nekvalitních materiálů a bez potřebných odborných znalostí. I proto nebyla mnohá potrubí zakreslena do plánů inženýrských sítí – příslušní budovatelé často ani nevěděli, jakým způsobem tak mají učinit, a občas ani nechtěli, protože se tu či onde vybudovalo něco, co nebylo legální. Příkladem je právě případ pražských Dejvic. O porušeném potrubí se „ví“, že jej projektoval někdo v 60. nebo 70. letech, což je samo o sobě důkazem přístupu k evidenci vodovodních a kanalizačních trubek v minulosti.

Tak či tak z výše uvedeného vyplývá, že něco podobného jako na Praze 6 lze časem čekat s vysokou pravděpodobností v místech, kde žije na malém prostoru hodně obyvatel tedy například na sídlištích.

Ať se stará uživatel, ne stát

Vodohospodářská struktura schována před zraky veřejnosti pod zemí, léta nebyla a stále ještě není v pozornosti politiků. Pokud přitom chceme snížit rizika budoucích problémů, musí se přístup společnosti k neviditelným a často neidentifikovatelným trubkám změnit. To platí jak pro politiky, tak pro obce a města, která jsou v drtivé většině (asi z 85 procent) majiteli sítí, a měla by se o ně starat s péčí řádného hospodáře. To bohužel mnohá z nich nečiní. Za přístup řádného hospodáře nelze označit ani přístup státu prostřednictvím ministerstva financí, které místo toho, aby se postaralo o předání nalezených trubek do péče těch, na jejichž území leží a kteří mají zájmem udržovat je v dobrém stavu, na nich raději vymáhá peníze.

Mimochodem, i tohle se v konečném důsledku promítá do zbytečně vysokých cen vodného a stočného.

Petr Havel

Zdroj: www.hlidacipes.org , ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová