Přestože s výjimkou podzimních výlovů a předvánočního prodeje kaprů veřejnost ani politiky v naší zemi rybolov ani oblast rybářství příliš nezajímají, měla by se zejména odpovědná místa i rybáři samotní probudit co nejdříve ze zimního spánku.

Především v podmínkách mořského rybolovu dochází v posledních letech k zásadním změnám a další se připravují, což bude mít dopad také na naše sladkovodní rybářství. I v naší legislativě ale dojde ke změnám a kromě toho se poměrně převratné události dějí i v oblasti potravinářství v podmínkách konzumace ryb. I když právě to zatím pro Evropu ani pro nás není úplně aktuální – myslím tím důsledky verdiktu amerického Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv (FDA), který uznal v listopadu letošního roku GMO lososy jako potravinu, která je pro člověka neškodná.  Na druhou stranu budou rychlerostoucí lososi oproti konvenčně produkovaným lososům zřejmě levnější, což nepřímo ovlivní ceny jiných ryb na světovém, a potažmo evropském trhu.

Začněme ale – skoro doslova – v našem českém rybníku. Ministerstvo životního prostředí totiž připravuje opětné zavedení před časem zrušené povinnosti pro rybáře – totiž hlásit přikrmování ryb vodoprávním úřadům. Cílem je zvýšit kvalitu vod v rybnících, která je již tak na mnoha místech nízká, protože obsahuje látky, které v rybnících končí díky vodní erozi, tedy splachem často chemicky hnojené půdy s okolních polí. To souvisí s rybolovem a budoucností tuzemského sladkovodního rybářství obecně. Role rybníků v krajině je totiž mnohem širší, než jako ploch pro chov ryb, a lze očekávat, že nejen u nově vznikajících rybníků, ale i u těch stávajících, bude kladen stále větší důraz na jejich mimoprodukční funkce, což v praxi povede jednak k omezování intenzity produkce, jednak ke snižování počtu chovných rybníků a tedy i tuzemské produkce sladkovodních ryb. Částečně se tak již děje, z titulu ochrany přírody a krajiny je navíc již v současné době omezeno intenzivní hospodaření na 97 procentech našich rybníků, lze ale očekávat, že podmínky pro omezování se budou zpřísňovat.

Obdobně je tomu ostatně i u mořského rybolovu. Populace mořských ryb jsou na řadě míst někdejším i stávajícím mořským rybolovem redukovány téměř na úroveň vyhynutí, proto se postupně snižují kvóty na lov mořských ryb a živočichů a omezují se počty lodí v rybářských flotilách i druhy ryb, které je možné v moři lovit. V některých lokalitách, a jejich ploch stále přibývá, se už mořské ryby lovit buď vůbec nesmí, nebo se mohou lovit jen prostřednictvím přírodě blízkých technologií, čili ne sítěmi, ale třeba jen rybářskými pruty. Kromě toho má v současné době Evropská Komise na stole návrh, jehož cílem je povolit lov, transport a zpracování takzvaných podměrečných ryb. To je poměrně historický předěl, dosud se podměrečné ryby lovit nesměly, aby byl zachován reprodukční potenciál populací ryb do budoucnosti. Vzhledem k tomu ale, že při průmyslovém rybolovu uvíznou v sítích i malé (podměrečné) ryby, které se pak mrtvé vyhazují zpět do moře, je podle všeho lepším řešením již ulovené podměrečné ryby využít. Tím by se jednak omezilo plýtvání ulovenými rybami, jednak by tím byl nahrazen postupný propad produkce mořského rybolovu.

Omezování mořského i sladkovodního rybolovu nastoluje otázku, jak zajistit celosvětově rostoucí poptávku po rybách za situace, kdy lidí na světě přibývá a také za situace, kdy je maso ryb považováno za zdraví prospěšné, díky obsahu omega tři a omega šest mastných kyselin. Zatím jedinou možnou alternativu přitom představují recirkulační uzavřené intenzivní akvakultury, což je – stručně řečeno – cílený chov ryb buď v ohraničeném území v moři, nebo „pod střechou“ v systému vodních nádrží stylem „od vidlí po vidličku“, tedy od jiker po tržní rybu. Na to sází také Evropská unie a prostřednictvím Operačních programů Rybářství podporuje investice do takových akvakultur (chovů ryb). Řada zemí již také v takových systémech ryby produkuje, v naší zemi ale vůči nim panuje značná nedůvěra, především z řad tradičních rybářů produkujících ryby v rybnících. A to i přesto, že i u nás již existuje příklad úspěšného producenta sladkovodních ryb, dokonce tak úspěšného, že je i významným exportérem své produkce mimo jiné do sousedního Německa. Lze jen podotknout, že jde o producenta jiných ryb než kapra (například pstruha, candáta, sumečka, úhoře atd.), takže vlastně není přímým konkurentem rybníkářské produkce. Stejnou cestou by se přitom mohli vydat i další podnikatelé, přičemž výsledkem by byla jednak pestřejší nabídka českých sladkovodních ryb pro naše spotřebitele, jednak on-line celoroční nabídka sladkovodní produkce. Bohužel, náš Operační programu Rybářství stanovuje jako podmínku pro žadatele o dotace na takový chov ryb nutnost prokázat prodej ryb v předchozím období, což logicky znemožňuje vstup nových subjektů do této oblasti. Vzhledem k tomu, že samotní rybáři jsou k chovům ryb „pod střechou“ skeptičtí a do této technologie se zrovna nehrnou, ujíždí v této oblasti naší zemi opět jeden z vlaků, které s sebou vezou konkurenceschopnost zemědělské (v tomto případě rybářské) produkce, což je velká škoda v zemi s mimořádně dlouhou tradicí rybářství a rybníkářství. Zvláště za situace, kdy je spotřeba sladkovodních ryb a ryb obecně v ČR jednou z nejnižších na světě a suverénně nejnižší v Evropě a „zachraňuje“ jí jen konzumace rybí polévky a smaženého kapra na Štědrý den. Něco by se mělo fakt změnit…

Naše voda – Petr Havel, ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová