Znovuoživované plány na možnou výstavbu přehrad v ČR jsou předmětem značného odporu veřejnosti, především kvůli negativním dopadům staveb na životní prostředí. Celkem „ticho po pěšině“ je ale kolem přehrady Pěčín, ačkoli proti její výstavbě je argumentů mnohem víc.

Pěčín je přitom jednou ze čtyř přehrad, u nichž rozhodla o potřebě prověřit jejich výstavbu sama Vláda ČR, na rozdíl od přehrady na Berounce, kde byla na základě požadavků části obcí na dolním toku Berounky zpracována pouze studie různých variant protipovodňové ochrany. Přesto vznikla proti přehradě na Berounce rozsáhle medializované petice, zatímco vybudování přehrady Pěčín na Královéhradecku jakoby nikomu moc nevadilo. Možná proto, že Pěčín by neměl být dílem protipovodňovým, ale nádrží zásobující region v době sucha pitnou vodou. Jenže to je úplný nesmysl, minimálně nesmysl ekonomický.

Stejně jako v případě výstavby jiných přehrad platí i v případě Pěčína, že by taková stavba představovala zničení části tamní krajiny. Proti přehradě ale mluví i vodohospodářské argumenty, tedy argumenty těch, v jejichž „zájmu“ by měla stavba vzniknout. Klíčové sdělení přitom zní: Stavba přehrady Pěčín nejenže nezlepší zásobování pitnou vodou v dotčeném regionu, ale bude ještě navíc znamenat zmařené úsilí vynaložené v posledních 20 letech do již vybudované vodohospodářské soustavy na Královéhradecku, do níž bylo investováno mnoho miliard korun. Zkušenost říká, že kdo nezná svou minulost, nemá ani budoucnost. To přesně platí v tomto případě i na ministra zemědělství Mariana Jurečku, který zřejmě vůbec netuší, že snahy postavit přehradu v Pěčíně zamítl již v první polovině 90. let jeho někdejší stranický kolega a ministr zemědělství Josef Lux, jemuž by se stávající ministr tak rád vyrovnal, ale nějak mu to nejde.

Lux měl přitom ke svému rozhodnutí dobré důvody, které platí v současnosti ještě více, než tehdy. Pěčín totiž neměl a do dneška nemá návaznost na vybudovanou vodohospodářskou infrastrukturu, což v praxi znamená, že nejbližší úpravna vody, kde by bylo možné vodu z přehrady k pitným účelům zpracovávat, je dnes od plánované stavby vzdálena 13 a půl kilometru a na tuto vzdálenost by musela být přivedena příslušným přivaděčem. Architekti přehrady navíc patrně vůbec netuší, jaké by to představovalo náklady. Ty přitom činí zhruba 10 000 korun na položení jednoho metru přivaděče včetně materiálu, což ovšem nejsou jediné náklady. Další, a stejně tak nemalé náklady, by vznikly při výkupu příslušných pozemků, pod nimiž by musela „tlustá trubka“ přivaděče vést.

Především by ale šlo o zcela zbytečnou akci. Region je totiž v současné době zásobován pitnou vodou prostřednictvím Vodárenské soustavy východních Čech, která umožňuje převádět vodu z míst jejího přebytku z křídové pánve na Náchodsku a ze zdrojů na Chrudimsku do míst jejího nedostatku na Hradecku a Pardubicku. Tamní vodárenské společnosti navíc tento rok podepsaly dohodu týkající se spolupráce při nedostatku vody, což je na území ČR celkem pionýrský počin. Je tak zcela nelogické snažit se o alternativní zásobování pitnou vodou v regionu, kde funguje propojená vodohospodářská soustava a dokonce i spolupráce konkurenčních společností. Soustavu přitom i tak čekají velké investice, například do rekonstrukce do více než 40 kilometrů dlouhého přivaděče mezi Náchodem a Hradcem Králové, který pochází z let 1974 až 1992. Náklady na ní odhadují vodohospodáři nejméně na miliardu korun. K čemu by měly sloužit ještě vyšší náklady na přehradu Pěčín, to ví asi jen betonová lobby.

Naše voda – Petr Havel, ilustrační foto raft.cz (autor šakal) – řeka Zdobnice u Pěčína