Zvýšená konzumace sladkovodních ryb v ČR na sklonku roku a předložení vodohospodářské koncepce ministerstva zemědělství do vlády ve stejném období jsou vhodné odrazové můstky k diskusi o budoucnosti tuzemského rybářství.

Kromě řady doprovodných problémů by přitom bylo třeba v první fázi rozhodnout o tom, bude-li se naše rybářství stejně jako dosud ubírat spíše cestou extenzivní produkce formou otevřených akvakulturních systémů (rybníky a další vodní nádrže), nebo naopak vsadí na intenzitu v uzavřených akvakulturních zařízení („továrny na ryby“). Zejména odborné rozhodnutí by mělo být učiněno v průběhu tohoto roku, především proto, že v souvislosti s reformou Společné zemědělské politiky EU a zvýšené možnosti ČR čerpat finanční prostředky z evropského rybářského fondu je nutné připravovat projekty a programy k využití budoucích peněz.

Uzavřené systémy jsou každopádně jak v případě vstupních investic, tak v nákladech na jejich provoz, oproti otevřeným systémům, finančně náročnější. Výstupem z nich je ale vyšší efektivita – objem produkce, a také možnost celoročně produkovat ryby v zásadě jakéholi druhu, a podstatně tak rozšířit nabídku těchto produktů na domácím trhu. Z několikanásobné návštěvy státu Izrael v posledních letech přitom vyplývá, že cesta intenzifikace je úspěšná.

Samozřejmě, ČR není Izrael. Hlavně tu nemáme vhodné teplotní podmínky, přičemž právě stabilizovaná teplota je jednou ze základních podmínek efektivní intenzivní produkce a také jednou z hlavních nákladových položek. Na druhou stranu se naše zemědělství stává pomalu, ale postupně také výrobcem energií, které by bylo možné ve zmíněných továrnách na ryby využít. Není to úplně nová myšlenka – v době výstavby Temelína se o využití tepla k intenzivní produkci sladkovodních ryb uvažovalo také. Jenže Temelín a jeho „radioaktivní image“ nebyla zase taková správná volba a myšlenka se neprosadila. Zejména energie z bioplynek, ale i z malých vodních elektráren nebo z dendro a bioasy by ale využitelná k těmto účelům byla. Sama EU ostatně ve svých analýzách soběstačnosti v produkci ryb v minulosti několikrát konstatovala, že je třeba zvýšit jejich výrobu v uzavřených systémech. To znamená, že taková strategie by byla i v souladu s prioritami EU.

Součástí lidské přirozenosti je samozřejmě odpor k jakýmkoli změnám. Proto by bylo žádoucí, aby se diskuse o možnostech investic do továren na ryby netýkala jen tuzemské rybářské veřejnosti, neboť se při vší úctě k rybářům domnívám, že by se s takovou změnou neztotožnili. Z průzkumu názorů lidí, kteří nejsou s rybářskými svazy a sdruženími přímo spojeni ale vyplývá, že uzavřené akvakulturní systémy považují za cestu pro naše rybářství. Za všechny bych jmenoval dnes neslavnějšího českého rybáře Jakuba Vágnera.

Petr Havel