Jediné, s čím lze v postojích politiků a komentářích komentátorů ohledně aktuálního tématu zvýšení cen vody souhlasit, je to, že se téma vody stalo součástí předvolebního boje. Na blogu serveru aktuálně.cz to uvádí Petr Havel.

Zásadní informací totiž je, že možný růst cen vody nebude primárně způsoben novelou vodního zákona a růstem poplatků za odběr podzemních vod, ale v podstatně vyšší míře novelami vyhlášek a nařízení vlády, které neodůvodnitelně a nad rámec legislativy EU zpřísňují požadavky na čištění povrchových vod, odpadních vod a devítinásobně (ne tedy „jen“ trojnásobně, jako je tomu o odběrů podzemních vod) zvyšují poplatky za objem vypouštěných vod. Tyto požadavky ovšem nemíří na konečného spotřebitele, a navíc jsou politikům nesrozumitelné (například jaký je maximální možný limit fosforu nebo dusíku ve vodě), takže si jako téma vybrali to nejjednodušší – růst poplatků za odběr podzemních vod. Tedy opatření, které se do cen vody, konkrétně vodného, promítne víceméně marginálně, a to ještě ne pro všechny, protože podzemními zdroji pitné vody je zásobována jen polovina obyvatel ČR. Plošné jsou naopak zmiňované požadavky na čistotu vod, které se prostřednictvím stočného promítnou do cen pro všechny, kteří stočné platí.

Uvedené požadavky jsou převážně dílem ministerstva životního prostředí, avšak i jiné resorty se svými kroky podílejí na růstu nákladů na výrobu pitné vody či její čištění. Příkladů je celá řada, mimo jiné zákaz ukládání sítí pod povrchy komunikací (což se mimo jiné týká také vodovodních a kanalizačních sítí), nebo neschopnost ČR notifikovat v Bruselu podporu pro rekonstruované malé vodní elektrárny, z jejichž zisku je v některých případech dotována cena povrchových vod. Většina plátců stočného také netuší, že ve stočném platí náklady za čištění dešťových vod z komunikací ve vlastnictví obcí, měst, krajů či státu. Ne každý také ví, že při opravách vodovodních a kanalizačních sítí musí společnosti opravující tuto vodohospodářskou infrastrukturu (jak se souborně kanalizacím, vodovodům, čistírnám odpadních vod, úpravnám vod, vodojemům či přivaděčům vod říká), platit za zábory pozemků, na nichž opravy probíhají, nemalé peníze, ačkoli jde o veřejný zájem. To vše jsou ovšem náklady na výrobu a čištění vody, které v důsledku zaplatí spotřebitel.

Naprosto mylné údaje přitom zaznívají i v doprovodných údajích k tématu zdražování vody. Například, že z potrubí v ČR uniká 50 procent vody. Ve skutečnosti ale činí ztráty na potrubní síti v ČR v průměru 18 procent, a toto číslo se stále snižuje – podmínkou k ještě nižším ztrátám jsou ovšem investice do rekonstrukce vodovodů a kanalizací, které se převážně generují z vybraného vodného a stočného. Na území naší země jsou pochopitelně i lokality, kde takové vysoké ztráty vody (ba i vyšší – až 60 procent) jsou, jde ale o výjimky způsobené neschopností, nemožností nebo neochotou do obnovy „trubek“ investovat.

Naprostým mýtem jsou pak údaje, podle nichž se obce a města zbavila vlastnictví vodovodů a kanalizací a obecně oné infrastruktury, a díky tomu nemají vliv ani na obnovu tohoto majetku, ani na ceny vody, což tvrdil například ve vysílání České televize místopředseda lidovců Jan Bartošek nebo v deníku Právo Lukáš Jelínek. Ve skutečnosti vlastní obce a města téměř 90 procent veškerého vodohospodářského majetku v ČR, a podle zákona jsou v režimu věcně usměrňované (tedy regulované) ceny vody spolutvůrcem těchto cen. I to je jeden z důvodů, proč jsou ceny vody v ČR značně rozdílné, protože vedení některých obcí nebo měst dotuje ceny vody z jiných kapitol svých rozpočtů, protože „levná voda je dobrá politika“.

Velmi sporným řešením, jehož se (opět většinou populisticky, bez znalosti problému) chytají někteří zastupitelé (i naznačují někteří komentátoři – například Ivan Hoffman v Deníku), je v této souvislosti teze „vymanit se z vlivu provozovatelů z řad nadnárodních společností“ a provozovat (ale také ale opravovat, což se moc nezdůrazňuje) vodovodní a kanalizační sítě ve vlastní režii. Obvykle se tak děje poukazem na „zpackanou privatizaci“ vodohospodářské infrastruktury v minulosti, která nadnárodním společnostem otevřela prostor pro stávající provozování sítí.

K tomu je třeba uvést několik poznámek. Jednak, že smlouva o provozování vodohospodářského majetku měst a obcí byla aktem dvou svéprávným subjektů, takže nevýhodné podmínky vyjednali sami někdejší představitelé municipalit. Za druhé – a některé nevýhodné smlouvy jsou toho přímým důkazem – je vhodné uvědomit si, že ve vedení obcí a měst nejsou obvykle vodohospodářští odborníci, takže by si na vodohospodářské služby musela města a obce najmout celou sérii zaměstnanců, placených z rozpočtu příslušných obcí a měst, kteří by tyto služby (a zdaleka nejde jen o dopravu vody z jejího zdroje až ke kohoutku spotřebitele) zajišťovali. K tomu by bylo nutné nakoupit potřebné technologie, a jak již bylo naznačeno, operativně obnovovat postupně stárnoucí majetek. Ne, že by to nebylo možné, pozitivní příklady i u nás existují. Není ale pravda, že je tento model typu sám vlastním a sám provozuji jediným, který je správný. Například veškeré menší, ale i větší obce by v takovém modelu nedokázaly vygenerovat peníze na nutnou obnovu, takže po nějaké době by neřešily otázku, jak drahá nebo levná voda v příslušné lokalitě bude, ale jestli tam vůbec bude. Ostatně i dnes vydělávají menší obce, pokud je provozovatelem tamních vodovodů a kanalizací větší společnost, na sociální solidaritě velkých s malými, a voda je tak v menších obcích levnější, než by byla v případě vlastní správy sítí. Jinými slovy – problém provozování vodohospodářských sítí není v systému, ale v jednotlivých, více či méně osvícených lidech, a to na obou stranách pomyslného břehu, tedy jak na straně vlastníků, tak provozovatelů.

To samé přitom platí o legislativě spojené s tvorbou cen vody. Pokud bude například ministerstvo životního prostředí uvážlivější v tlaku na zvyšování nákladů na výrobu a čištění vody, nemusí to občany nijak zvlášť bolet. Bez problémů by přitom lidí mohli „zkousnout“ i „mediálně slavné“ zvyšování poplatků za odběr podzemních vod, neboť je jednak rozložené v čase, jednak je docela správné více chránit cennější zdroje podzemních vod, a to z principu. Že by se ale míra využívání podzemních vod novelou nějak zásadně snížila, není příliš reálné – již dnes je v ČR jedna z nejnižších spotřeb vody v rámci celého vyspělého světa, a snižování spotřeby je tak v praxi možné zejména prostřednictvím zavádění úsporných technologií, k čemuž dochází i bez navyšování poplatků. Vodohospodářství u nás ale jinak skutečně potřebuje, stejně jako řada jiných oblastí, zásadní restrukturalizaci – ale především administrativní a daňovou. O poplatky přitom (skoro) vůbec nejde.

Naše voda – Petr Havel, ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová