Zásadní řešením pro zajištění dostatečného množství surové vody nezbytné pro výrobu pitné vody a následné zásobování obyvatel ČR pitnou vodou jsou opatření vedoucí k zadržení vody v krajině ve stávajících nádržích, výstavbě nových nádrží a také budování a propojování nadregionálních vodárenských soustav s více zdroji vody.

Opatření individuálního hospodaření s vodou, snížení podílu zpevněných nepropustných ploch, retence a recyklace vody je určitě podpůrnou aktivitou, ovšem pro vlastní posílení vodních zdrojů zdaleka nestačí.

Hlavním problémem zůstává současné hospodaření s dešťovou vodou, která je v naprosté většině případů během dešťových srážek odváděna buď přímo oddílnou kanalizací do vodních útvarů či jednotnou kanalizací na místní čistírnu odpadních vod a následně do vodotečí. Tento způsob hospodaření s dešťovou vodou je dlouhodobě neudržitelný, neboť přispívá k rychlému odvádění srážek mimo území ČR a v případě menších vodních toků tak dochází k pravidelným hydraulickým stresům, které poškozují koryta řek a vodní společenstva. Z těchto důvodů je nutné více využívat retenci a zasakování dešťových vod přímo v místě jejich dopadu. Pokud jsou srážkové vody odváděny kanalizací pro veřejnou potřebu, podléhají obecně zpoplatnění, a to ve výši stočného, které je platné v příslušné lokalitě. Za subjekty nemající povinnost dle zákona o vodovodech a kanalizacích platit za odvádění srážkových vod (vlastníci dálnic, silnic, místních a účelových komunikací veřejně přístupných, ploch drah celostátních a regionálních, ploch nemovitostí určených k trvalému bydlení a domácností) ovšem platí v konečném důsledku poplatky za čištění dešťových vod občané a podnikatelé napojení kanalizací na čistírny odpadních vod v cenách stočného, přestože žádné srážkové vody do kanalizace nevypouštějí nebo dokonce v případě podnikatelů za srážkové vody platí. Bilančně je objem čištěné odpadní vody v ČR dvakrát vyšší než objem fakturovaného stočného a spotřebitelé tak platí za jiné znečišťovatele. Odstranění výjimek umožní změnu chování zpoplatněných subjektů, které přikročí k  výstavbě retenčních nádrží a vsakovacích míst, s budováním oddílné kanalizace. Dešťové vody poté neskončí na čistírnách odpadních vod a dojde sekundárně i k posílení zdrojů vody.

Dvousložková cena vody, kdy dnes v některých regionech spotřebitel ročně platí od několika korun až po zhruba tisíc korun za vodné a stočné (podle průtoku vodoměru) jako pevnou část a podstatně vyšší část podle skutečné spotřeby, je skutečně spravedlivým vyjádřením podílu na nákladech spojených s údržbou a obnovou vodárenského majetku. Jako příklad lze uvést náklady spojené s připojením, dodávkami vody, jejím měřením a údržbou do srovnatelných objektů, které jsou stejné, je-li spotřeba vody v jednom z nich desetkrát nižší než v druhém.  Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR (SOVAK)  má za to, že v blízké budoucnosti se neobejdeme bez podstatné změny v poměru pevné a variabilní částky za vodné a stočné ve prospěch podílu složky pevné a to zejména vzhledem k tomu, že podíl fixních nákladů již představuje v ceně běžně 70 % z úplných vlastních nákladů! Tato skutečnost je dána řadou skutečností, mezi které patří např. zvyšování prostředků na opravy a obnovu majetku vodovodů a kanalizací. Základní bariéru tomuto kroku však představuje současná zákonná limitace stropu alokace fixní složky 15 %.

S hrozícím suchem a tím spojeným nedostatkem surové vody pro výrobu vody pitné se ale objevuje řada mnohdy populistických a neodborných návrhů na řešení zásobování obyvatel pitnou vodou. Jedním z návrhů je šetření pitnou vodou a zpoplatnění větších odběrů. SOVAK musí konstatovat, že tento návrh je neodborný a laický. Výrobci a dodavatelé pitné vody by naopak měli zvýhodňovat velké odběry vodárenských služeb, což jsou dodávky pitné vody a její následné odkanalizování. Vodovodní a kanalizační sítě a technologie jsou totiž v optimálním stavu při jejich běžném využívání, to jest při dostatečném průtoku pitné nebo odpadní vody. Při malých průtocích a kolísání se snižuje využitelnost sítí, zvyšuje se jejich poruchovost a např. u vodovodní sítě i nutnost častějších proplachů z důvodů dodržení požadavků na kvalitu pitné vody, u kanalizace naopak dochází k hromadění nerozpuštěných látek v kanalizacích a přetěžování čistíren odpadních vod organickým zatížením tak, jak jsme tomu byli svědkem např. v letošním létě.

Nechceme se přece připravit o dnes samozřejmé pohodlí mít dostatek kvalitní pitné vody z kohoutku, kdykoliv ji potřebujeme. To přece není nutné, musíme jen zajistit dostatek surové vody pro její výrobu. Spotřeba pitné vody je pouze zapůjčením vody z kohoutku a její návrat kanalizací na čistírnu odpadních vod. Nic se neztrácí, naopak. Vodárenské společnosti berou surovou povrchovou a podzemní vodu k výrobě pitné vody v přírodě, a té ji také navrací. Téměř v dvojnásobném množství, protože vyčištěných odpadních vod je díky čištěným dešťovým vodám protékajícím čistírnami dvakrát více než množství vyrobené pitné vody.

Vody, surové vody, především povrchové je u nás dost. Špatně s ní hospodaříme, nedovolíme jí, aby se vsákla, neumíme ji na našem území zadržet v přehradách a nádržích. Hledáme, vymýšlíme a navrhujeme drobná zlepšení. Tím zásadním, zadržet vodu v krajině se nezabýváme.

František Barák, předseda představenstva SOVAK ČR, ilustrační foto Naše voda