Strašení klimatem už jaksi patří k bontónu a tak většina z nás si myslí, že z černého kontinentu se už dlouho stává jedna velká „sušenka“. Jak ale připomíná populárně-vědecký server osel.cz., není to tak úplně pravda.

O studiích, které signalizují něco jiného, se nemluví, nebo jen s despektem. Nad jednou kontroverzní studií, pod níž je podepsán T. C. Johnson z University of Minnesota, se stojí za to se zamyslet. Je to kolektivní dílo geologů, odborníků na biodiverzitu, paleontologii, specialistů na jezerní geochronologii, mořskou mikrobiologii a biogeochemii. Celkem čtrnáct spoluautorů z různých universit pěti amerických států a výzkumných ústavů v Austrálii, Chile a Nizozemí, vyhodnotilo sondu  do minulosti sahající až do doby před více než milionem let. Závěry odporují představě, že by celá Afrika dlouhodobě vysychala. Naopak se na jihovýchodě má nacházet na 100 000 letém vlhkostním maximu. Takové kacířské tvrzení překvapilo nejen klimatology, ale dalo pořádnou ránu, neřku-li, že zbořilo, jeden z klíčových argumentů hominizace.

Lidskou evoluční teorii (hominizaci) ospravedlňující vznik dvounohé chůze (bipedii), řešil už Charles Darwin. Podle něj si pohyb po dvou vynutila naše potřeba manipulovat s nástroji. Takové vysvětlení ale má jeden malý háček – lépe se nám pracuje vsedě, než vestoje. A jeden velký hák – nálezy, které ve své době nemohl znát, svědčí o tom, že nástroje jsme se naučili vyrábět někdy před 2,5 miliony let, zatímco chodit s hlavou nahoře, už před  5 – 7 miliony let.

Stále více sluchu postupně dostávala „savanová hypotéza“. Ta říká, že to byl důsledek tlaku prostředí. Míní se tím mizení lesů a zvětšování ploch savany, jako důsledek klimatických změn během pliocénu. Tehdy se naši příbuzní, z nichž se pak vyvinuli šimpanzi a gorily, přesunuli západním směrem, kde měli více stromů, zatímco naše větev slezla ze stromů a zvolila si suchou otevřenou krajinu. Tuto představu posilovaly postupně nacházené pozůstatky australopitéků (prvních zástupců rodu Homo), východně od Velké příkopové propadliny. Ta měla být jakýmsi „ostnatý drátem“, který zamezil kontaktům a proč se hominidé rozdělili na dvě samostatné (nepářící se) linie. Něco málo kostí homininů se sice našlo i západně od zlomu, ale moc těžkou hlavu si z toho dělal málo kdo. Za podporu savanové hypotézy jsme považovali argumenty jako, že chůze po dvou šetří energii, takže se toho dá za potravou více oběhnout. Při vzpřímeném vykračování se dá také lépe vidět, zda se za vysokou trávou neskrývá něco, co nás chce sežrat.

Představa, že savana se v jihovýchodní Africe (kolébce lidstva) objevuje spolu s dvounohými stvořeními, dostává trhliny. Jednak proto, že vzpřímené hominidy je potřeba posunout až do konce miocénu. To by ještě nebylo pro hypotézu tak zlé, jako je fakt, že se nejednalo o savanu, ale zalesněné prostředí! Jinak řečeno, naši předci se otevřené krajině vyhýbali. To už je pořádný malér, protože tím padají další argumenty. Jako třeba ten, že za vznikem naší chůze je menší plocha těla vystavovaná slunečnímu žáru a že je lepší, když nám praží jen na hlavu než na celé tělo. Ne, že by přestalo platit, že ve vzpřímené poloze naše tělo přijme zhruba o polovinu tepla méně. To ano, stejně tak, že ve větší výšce to více fouká a lépe se tělo ochlazuje. Jen už je nesmyslem to označovat za prvotní příčinu naší vzpřímenosti.

Co vlastně má Johnsonův tým v ruce, že si dovolil v Jiráskově terminologii, výpad „Proti všem“? Jsou to výpovědi mikro svědků z jezera Malawi, jednoho z největších světových jezer z pomezí Tanzanie, Mozambiku a Malawi (Zambie). Naše představy o vývoji klimatu Afriky dosud vycházely především z měření v severní části černého kontinentu. To se ale ukázalo být krajně zavádějící.

Plovoucí vrtná souprava, která se zakousla do dna až v hloubce 213 metrů (700 stop), byla trefou do černého. Jezero se totiž postupně zvětšovalo a tak nynější vrt ve větší hloubce umožnil jít mnohem dál do minulosti této části Afriky. Na vrtném jádře o délce 380 metrů se vědci mohli chytit vrstev sopečného popela od již dříve známých erupcí. Další datování umožnila radiokarbonová metoda a magnetické přepólování jednotlivých vrstev magnetických hornin. Další čtení v takto získaném časovém rámci dovolily takzvané „molekulární fosílie „. Tak se označuje distribuce membránových lipidů u jednobuněčných mikrobů, jejichž analýza se provádí na sedimentu pomocí hmotnostní spektroskopie. Tato metoda vydala svědectví o změnách teploty.

O vydatnosti dešťových srážek a suchu zase vypověděly zbytky po stromech a travinách. Ne, že by se zachovaly jejich listy, ale o jejich dávné skladbě vypovídá obsah vápníku a izotopy uhlíku v uchovaných fosilních voscích. Ty se nejen, že zachovaly, ale u stromů a keřů, kterým se daří ve vlhčích podmínkách, se od vosků suchomilných trav, dodnes výrazně liší. Proto si tým dovolil tvrdit něco jiného, než co se všeobecně papouškuje ve věci vlhkosti klimatu.

Komu se budou zdát zápisky dna jezera Malawi dostatečně přesvědčivými, může si ve svých názorech poopravit několik věcí. Třeba, že jih a východ černého kontinentu není stále sušší a sušší, ale spíše vlhčí a vlhčí.  A že se tak posledních 1,3 milionu let děje v cyklech a momentálně jde o sto tisícileté maximum. A také, že náš druh za svou existenci nevděčí savanám.

Zdroj: www.osel.cz, primární zdroj: T. C. Johnson et al, A progressively wetter climate in southern East Africa over the past 1.3 million years, Nature (2016). DOI: 10.1038/nature19065, foto: (Afrika z pohledu satelitu), autor: Public Domain