Nejen lyžaři a provozovatelé zimních skiareálů a služeb s nimi spojených, ale i zemědělci, zahrádkáři nebo vodohospodáři by se měli radovat ze současných přívalů sněhu.

A vůbec nejvíc naše krajina, která by podle všeho mohla v době budoucího tání současných přívalů sněhu doplnit zásoby podzemních vod, především mělčích zdrojů, které jsou v posledních letech nejvíce postiženy suchem. Z porovnání dat o zásobách vody ve sněhu, které publikuje v zimním období pravidelně Český hydrometeorologický ústav vyplývá, že letos je situace mnohem příznivější, než například loni, a to nebyl loňský rok ten nejhorší. Vzhledem k tomu navíc, že sněhová nadílka bude následována alespoň dočasně mrazivým počasím, lze předpokládat, že sníh, zejména na horách, se opravdu nějakou dobu udrží. Škoda jen, že stejně jako v případě dešťových srážek jsou i ty sněhové nejnižší v nejsušších oblastech ČR – na jižní Moravě a ve srážkovém stínu Krušných hor – na Žatecku či Rakovnicku.

Přesto je vhodné zapamatovat si, že je to opět především příroda, která naší krajinu a zdroje vody v ČR zachraňuje, přestože by se z nesčetných vyjádření zejména našich politiků mohlo zdát, že krajinu zachraňují oni. Vzpomenout si na to bude dobré hlavně v létě, protože lze očekávat (jistě, je to trochu předčasné), že se, zejména z pohledu těch podzemních vod, neprojeví případné sušší období v následujícím průběhu letošního roku tak negativně, jako tomu bylo v předchozích dvou letech. Tato skutečnost bude, i vzhledem k blížícím se volbám, zcela jistě také interpretována tak, že se začínají pozitivně projevovat dotační programy a rozhodnutí ministerských úředníků, vedoucí ke zlepšení obecně značně nevyhovujícího stavu zdrojů vody či kvality půdy v ČR. Není to ale tak úplně pravda.

Naopak, jak konstatuje například zpráva Institutu pro evropskou environmentální politiku (IEEP) z konce loňského roku, opatření, která podmiňují vyplácení 30 procent dotací do zemědělství v rámci plateb na plochu šetrným hospodařením (takzvaný greening) se v praxi ukazují jako zcela nefunkční, a nemají prakticky žádný vliv ani na zvýšení biodiverzity, ani obecně na zlepšení životního prostředí, což zahrnuje mimo jiné také kvalitu půdy a zdrojů vody. Specielně v ČR je navíc greening ve prospěch průmyslového zemědělského hospodaření modifikován ještě o poznání benevolentněji, než je tomu ve většině zemí EU, takže u nás jsou podmínky dotací a programy deklarované jako projekty na pomoc krajině (v oblasti zemědělství) či přírodě neúčinné totálně. Zemědělci (nejen u nás) prostě do přírody pumpují stále nadměrné množství chemie a dotační programy zase zacházejí do takových detailů, že je není možné v praxi uplatňovat plošně, takže v určitých podmínkách fungovat sice mohou, ale jen o kousek dál vůbec ne. Zprávu IEEP bychom proto měli mít v paměti vždy, až se bude například ministerstvo zemědělství (ale i třeba ministerstvo životního prostředí) chlubit tím, jak se mu daří pod současným vedením zlepšit stav krajiny.

Předpoklad, že na tom bude díky rostoucím zásobám vody ve sněhu naše země letos z pohledu vodních zdrojů lépe, má však i svou stinnou stránku. Jak je totiž v našich krajích zvykem, pokud není nějaký problém ryze aktuální a nekoukají-li z toho politické body (a to by nekoukaly, protože v zájmu krajiny musí být prakticky vždy omezena nějaká skupina lidí – a to jsou voliči), potřebná řešení se odloží, například s odkazem, že na něj nejsou peníze. I když teď zrovna by při přebytkovém rozpočtu byly – a ke cti ministra zemědělství slouží, že by alespoň část z nich chtěl využít na investice mimo jiné do vodohospodářské oblasti. Ještě daleko důležitější je ale jeho snaha zabránit záborům zemědělské půdy k výstavbě rozličných průmyslových areálů, jejichž vliv na možnost zadržet vodu v krajině (a tedy na stav krajiny jako takový) byl, je a vždy bude negativní. Kombinace pozitivních i negativních přístupů ministerstva zemědělství se přitom opravdu obtížně klíčuje, neboť z nich není zřetelná základní, vpravdě nadresortní strategie, která jediná je ale pro nápravu stavu naší krajiny možná. Naše krajina je tak stále v sevření dvou zcela rozdílných filosofií – přílišné ochrany před člověkem (který je ale její součástí) v podání ministerstva životního prostředí, a na druhé straně přílišné devastace od člověka zdaleka nejen v podání zemědělců, ale hlavně stavební a obecně průmyslové lobby.

Za těchto okolností tak můžeme opravdu spoléhat jen na přírodu samotnou a možná nejlepší strategií je příliš se jí do toho neplést. Již mnohokrát v historii si totiž dokázala dobře poradit sama – a zatímní průběh letošní zimy je jedním z mnoha milionů důkazů, že je toho ještě schopna i nadále.

Petr Havel, ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová