Je skutečně neuvěřitelné, jak hluboko je v mysli národa a jeho politiků zakořeněna nenávist proti „zlým západním kapitalistům“. Výsledkem ale bohužel je, že na „boj“ s kapitalismem doplácí často ti, které hodlají politici „chránit“. Třeba obce a města.

Zejména těch se totiž negativně dotkne nový postup při uplatňování „věcně usměrňované ceny u pitné vody z vodovodu a na odvádění a čištění odpadních vod kanalizací“ vycházející z Cenového věstníku Ministerstva financí 12/2016. Podle něj si provozovatelé vodohospodářské infrastruktury (modelově společnosti Veolia nebo Suez) nebudou moci nově  započítávat do výpočtu přiměřeného zisku výpočtu majetek, který nemají ve svém vlastnictví, ale pouze jej provozují. To, co na první pohled vypadá jako akt regulace zisků zmiňovaných „zlých kapitalistů“, bude ale ve skutečnosti znamenat nižší finanční zdroje na obnovu a opravy vodovodů a kanalizací, nižší příjmy z dividend pro řadu obcí a měst, které jsou vlastníky infrastruktury (a to je asi 90 procent vlastníků vodohospodářského majetku), a další atomizaci vodohospodářství v naší zemi. Zdaleka přitom nepůjde o vůli některých obcí a měst osamostatnit se, vyvázat se ze smluv s velkými vodohospodářskými společnostmi a provozovat vodohospodářské služby ve vlastní režii, jak to donekonečna opakuje většina tuzemských médií. Může tomu být a jistě tomu v některých případech bude i naopak, totiž že smlouvy s obcemi a městy neobnoví sami vodohospodáři. Jak ale poté municipality zajistí příslušné vodohospodářské služby, přísnými zákony regulované požadavky na kvalitu vod a z čeho budou obnovovat majetek, když v takovém případě přijdou o svou „dojnou krávu“, je ve hvězdách. Ale pokud se tak stane, možná se stane dobře. Alespoň obce a města v praxi zjistí, co všechno vodohospodářské služby obnáší.

Že se smlouvy mezi vlastníky vodohospodářské infrastruktury a provozovateli otevírat budou, je přitom zřejmé. Že se naplní odstředivé tendence populistických vedení obcí a měst, je téměř zřejmé taky. A že se díky tomu nebudou vytvářet dostatečné zdroje na obnovu „trubek“, ale nejen trubek, je skutečností již dnes, na základě výsledků benchmarkingu, který zpravovalo ministerstvo zemědělství a o nichž již portál Naše voda informoval.

Efekt nového opatření tak bude zcela opačný, než jak jej obhajoval ministr životního prostředí Richard Brabec, který uvedl: „do konce (loňského – pozn. red.) roku si mohli provozovatelé navyšovat zisky tím, že do výpočtu zahrnovali i majetek, který jim nepatřil, měli ho v pronájmu, a do kterého v plné míře neinvestovali. Tím se jim snížil daňový základ a zvýšily zisky,“ konstatoval ministr. Podle něj se nyní musí „do konce září se otevřít všechny smlouvy, aby se jasně ukázalo, jak se u nás tvoří cena vody a kdo a kolik na ní vydělává“.

To se nepochybně ukáže, a možná to bude i dobře. Na spojení s vodohospodáři totiž především díky příjmům z často vysokých nájmů za provozování svého majetku totiž vydělávají zejména města a obce, včetně často zmiňované Prahy, která má ročně z těchto zdrojů k dispozici přes dvě miliardy korun. Nový cenový výměr tyto příjmy sníží a na jeho znění tak neprodělají vodohospodáři, ale potřebná a již dnes nedostatečná obnova vodovodů a kanalizací. Havárií bude přibývat.

Naše voda – Petr Havel, ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová