Barentsovo moře je plné kráterů starých 12 tisíc let a od té doby z nich unikla spousta metanu. O tom, jak velký je to problém do budoucnosti, píše populárně-vědecký server osel.cz.

Na konci nejmladší doby ledové, asi před 12 tisíci let, ustoupil ledovec v Barentsově moři severně od Norska a následně se z mořského dna vyvalila spousta metanu. Dnes se skleníkový plyn metan uvolňuje z permafrostu nebo z mořského dna velmi postupně a minimálně část z něj absorbují organismy v mořské vodě anebo vegetace. Nové objevy na dně Barentsova moře ale podle vědců ukazují, že se metan může vyvalit pořádně rychle a ve velkém množství. Čehož se pochopitelně mnozí obávají. Jak je ale u podobných studií obvyklé, celý výzkum doprovází řada zásadních otazníků.

Karin Andreassen z Arktické univerzity v norském Tromsø (UiT) a její spolupracovníci vycházejí především ze seismických a geologických dat o dně Barentsova moře, která získaly výzkumné lodi s echolokátory o vysokém rozlišení. Tímto způsobem vědci objevili množství ping (anglicky a původně inuitsky pingo), izolovaných vyvýšenin s propadlými vrcholky, jimiž se před 12 tisíci let dral do oceánu metan. Andreassenová a spol. také analyzovali metan a další plyny, které stále ještě unikají asi ze stovky pingů. Jejich výzkum nedávno publikoval prestižní Science.

Analýzy plynů ukazují, že metan vznikl asi před 30 tisíci let, tedy v hloubi nejmladší doby ledové, v horké zóně asi kilometr pod mořským dnem. Na dno tehdy tlačil masivní ledovec a v hloubkách do cca 400 metrů pod dnem vznikl klatrát metanu, tedy led s metanem. Asi před 17 až 15 tisíci let začal ledovec ustupovat, tlak na dno Barentsova moře polevil, z klatrátu se začal uvolňovat plynný metan a při tom vypučela pinga o průměru až 1 kilometr. Před 12 tisíci let tam ledovec úplně roztál. K pingům se namísto ledu dostala o něco teplejší mořská voda. Vrstva klatrátu se ztenčila natolik, že vrcholku ping nevydržely a zhroutily se. A metan mohl uniknout do vody a pak do atmosféry. Mohlo by se tohle stát i dnes? A jak hrozné by to bylo?

Aniž bychom chtěli čtenáře nějak zvlášť napínat, riziko něčeho takového není jasné a podle mnohých je to dokonce velmi nepravděpodobné. Samotná Andreassenová připouští, že vlastně pořádně nevíme, kde jsou v dnešní době podobná pinga na dnech oceánu. Nemáme informace o tom, že by takové procesy probíhaly v místech odtávání ledovců v Antarktidě nebo třeba Grónsku. Jistá obezřetnost je vždy na místě, protože v polárních oblastech je podle všeho hodně klatrátů. Na druhou stranu je prý velice málo pravděpodobné, že by se uvolnilo velké množství metanu z mnoha míst na mořském dnu zároveň. Další klimatičtí vědci jsou rovněž až nezvykle optimističtí. Patrick Crill ze švédské Stockholmské univerzity poukazuje na to, že podle výzkumu během posledních 800 tisíc let, což mimochodem zahrnuje osm ledových dob, kolísala hladina atmosférického metanu mezi 350 až 700 ppb (čili miliardtin z celku).
Dnešní úroveň metanu přitom dosahuje mnohem vyšších hodnot kolem 1 900 ppb. Z toho je jasně vidět, že sice metan mohl bublat, ale přes veškerá zborcená pinga to nemělo velký vliv na globální hladinu metanu v atmosféře. Pokud se tohle dělo na konci každé doby ledové – a bylo jich už přes dvacet – tak se metanu z rozmrzlého mořského dna nemusíme nijak zvlášť bát.

Zdroj: www.osel.cz, primární zdroj: New Scientist 1. 6. 2017, Science 356: 948-953, foto: (Dvě pinga na souši, Severozápadní teritoria, Kanada), autor: Emma Pike, Wikimedia Commons.

.