Stejně jako lidstvo zneužilo vynález dynamitu k válečným účelům, začíná být stále častěji zneužito k politickým válkám a lobistickým účelům i téma zajištění zdrojů pitné vody. Média i politici totiž zjistili, že toto léty podceňované téma „táhne“, a že je z něj možné vytřískat politický, finanční i kompetenční potenciál.

V záplavě programů, projektů aplikací, regulací a dotací se však stále více ztrácí podstata věci – totiž zadržet vodu z dešťových srážek v naší krajině. O tom samozřejmě všichni mluví, faktické kroky ale k takovému cíli nevedou. Aby totiž vést mohly, musely by se rozčlenit současné nepřerušované plochy polí, mnohonásobně rozsáhlejší než v celé Evropské unii, na menší celky. To ale nevyhovuje současnému průmyslovému velkoplošnému zemědělství, takže se vymýšlí nové osevní postupy, protierozní kalkulačky, a obecně takzvaná agrotechnická opatření, na která je ale již při současném stavu naší krajiny pozdě. Jedinou cestou je postavit vodě unášející z polí půdu a v ní přítomné kontaminanty přirozené překážky, jako jsou meze, stromořadí, mokřady nebo třeba i ty rybníky, což by mimochodem bylo i v zájmu samotných průmyslových zemědělců proto, aby jim časem vůbec nějaká úrodná půda na polích zůstala. Ani rybníky ale vše nezachrání, a navíc skoro žádné nevznikají, protože jejich vybudování naráží na množství komplikací, například z hlediska stavebního zákona.

Jeho novelizace je přitom druhou zásadní cestou jak pro zlepšení kvality zdrojů pitné vody a vody vůbec, tak pro zvýšení schopnosti krajiny vodu zadržovat. Dokud ale budeme stavět v záplavových oblastech, ba dokonce v aktivních zónách, a dokud budeme na zemědělské půdě vytvářet „nová pracovní místa“, čímž se obvykle velké stavební projekty odůvodňují, můžeme do prevence sucha i povodní sypat stále další a další peníze, jako do pověstné černé díry.

To se již ostatně děje, a jednoznačně lze přitom konstatovat, že se minimálně část peněz do současné doby vydává mimořádně nehospodárným způsobem. Klasickým příkladem je Dešťovka, která v praxi zajistí nepatrné části obyvatel téměř desetkrát dražší pitnou vodu, než jaká je její průměrná cena. Tragické je, že Dešťovce nejvíce tleskají ti, kteří nejčastěji poukazují na to, že voda je u nás drahá. Vzhledem k tomu, že program je financován z národních peněz, zdražujeme si ale tímto projektem vodu dobrovolně všichni ještě víc. Dešťovka je nicméně jen nevýznamným příkladem a téměř by nestálo za řeč se o něm zmiňovat, kdyby nebyl tak populární. Na druhou stranu jde o modelový příklad, jak se rozhazují peníze, které budou zcela jistě na skutečně důležité kroky k zajištění pitné vody chybět, až současné zdroje dojdou. A ony dojdou, jak několikrát opatrně naznačil i současný strážce státní pokladny Ivan Pilný nebo i samotné ministerstvo životního prostředí přiznávající, že současné zkrácení peněz na vodohospodářství oproti předchozímu programovému období EU bude po roce 2020 dále pokračovat.

Nejpikantnější je, že desítky miliard na prevenci rizik sucha nebo povodní, s nimiž žonglují naši politici, by nebyly vůbec potřeba, alespoň ne na ty účely, o nichž mluví. Přepsat dobře stavební zákon kromě platů poslanců nic nestojí, na rozčlenění krajiny dá zase ráda, alespoň zatím, peníze EU. Jenže byznys s vodou je již nastartován, včetně katastrofických scénářů, které živí i mnozí vědci, výzkumníci a samozvaní spasitelé lidstva, aby získali finanční prostředky na své výzkumné úkoly objevující posté již objevené Ameriky typu „Morava je nejvíce ohrožená suchem“. To se ale ví desítky let. Stejně tak se desítky let ví, kde se v podzemí ČR nachází zdroje podpovrchových vod, a bezmála sto let se ví o lokalitách vhodných pro potenciální výstavbu přehrad. Přesto vznikají nové a nové analýzy, které samozřejmě něco stojí.

K plýtvání dochází i na pohled neviditelným způsobem – vzájemnými spory mezi státními podniky nebo subjekty pod kontrolou jednoho ministerstva. Například státní podnik Lesy České republiky, jehož zřizovatelem je ministerstvo zemědělství, uplatňuje po vodohospodářských společnostech, jejichž činnost a regulace spadá pod to samé ministerstvo, nároky na náhrady škod z emisí, které využívají obnovitelné zdroje energie – jde zejména o emise z kogeneračních jednotek na čistírnách odpadních vod. Jak ale před časem upozornil člen vedení SOVAK Ondřej Beneš, v případě, že by tyto zdroje nebyly v činnosti, tak případné emise plynů ze stabilizace kalu s obsahem metanu mají více jak 20 násobně vyšší skleníkový potenciál, než oxid uhličitý vznikající spalováním. Uvedené zdroje přitom umožňuje zcela eliminovat nutnost spalovat plynná či jiná paliva pro zajištění dostatečné dodávky tepla pro stabilizaci kalů a také to, a navíc tyto zdroje vyrábí elektrickou energii, která by jinak musela být dodána opět z jiných zdrojů s dalšími emisemi. Výsledkem jsou zbytečné náklady na různá soudní řízení a vícenáklady vodohospodářů, který zbytečně zvyšují tlak na ceny vody. Přitom by stačilo, aby si na nějaké poradě na ministerstvu sedly obě strany sporu za jednací stůl…

Za jednací stůl by si nicméně měli sednout především představitelé resortů ministerstva zemědělství a životního prostředí. I když existuje společný materiál skupiny VODA-SUCHO, množství animozit, nechtěného i chtěného neporozumění či proti sobě působících vyhlášek, nařízení i dotačních programů je stále značné, přičemž reálným důsledkem je opět – zbytečné vydávání peněz. Řešením přitom zřejmě není, byť si to kdekdo přeje, převedení kompetencí nad problematikou vod pod jedno ministerstvo. To nedávno naznačil například ministr zemědělství, při každém takovém záměru je ale třeba se ptát, jaký by byl reálný výsledek. Bohužel lze očekávat, že kdyby byla voda komplet pod resortem zemědělství, byla by krajina ještě více zdevastována, než nyní. A kdyby tomu bylo opačně a vodu měl pod kontrolou resort životního prostředí, asi by se u nás vůbec nevyplatilo zemědělsky podnikat.

Naše voda – Petr Havel, ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová