Na problému přítomnosti pozůstatků pesticidů z průmyslové zemědělské produkce v podzemních vodách není, upřímně řečeno, nejdůležitějším údajem skutečnost, že ve vodách tyto látky jsou.

Ze zdravotního, společenského i politického pohledu je totiž mnohem závažnějším zjištěním, že byly veřejnosti tyto informace po řadu let utajovány. Monitoring celé řady rizikových látek ve vodách provádí Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ) desítky let, a přítomnost reziduí pesticidů je tak ČHMÚ dávno známa. Známo je i to, že koncentrace těchto látek v podzemních vodách mírně stoupá. K tomu je však třeba dodat, že nárůst koncentrací není nijak dramatický, rozhodně ne takový, jak jej prezentují naše média. K mediální interpretaci ostatně ČHMÚ vydal oficiální stanovisko, v němž údaje o kontaminaci podzemních vod uvádí na pravou míru – přečíst si jej může každý na http://portal.chmi.cz/. Což samozřejmě neznamená, že bychom nad tímto trendem měli mávnout rukou. Především proto, že podle všeho bude ještě hůř.

Jak totiž potvrzuje například Vít Kodeš z odboru jakosti vody ČHMÚ, pozůstatkům pesticidů nějakou dobu trvá, než do podzemních vod skrz různé vrstvy zeminy proniknou – někdy i deset až dvacet let. V současné době monitorované koncentrace rizikových látek jsou tak v řadě případů odrazem stavu míry používání chemie v zemědělství na přelomu tisíciletí. To znamená, i z dob ještě před vstupem ČR do EU, kterým se mimo jiné také zavázala k podpoře produkce biopaliv, čehož důsledkem byl následný nárůst ploch kukuřice a řepky výrazně nad rámec tehdejšího stavu. Jinými slovy – zvýšené množství pesticidů používaných při produkci plodin k technickým účelům v období po vstupu do EU se ještě nemuselo v plné míře projevit.

Jak již bylo řečeno, monitoring kvality podzemních vod připravuje ČHMÚ každoročně jako jeden z podkladů pro Zprávu o stavu vodního hospodářství ČR (takzvanou „Modrou zprávu“). Do finální verze Modré zprávy se však v minulosti tyto údaje nedostaly, což lze hodnotit jako cílené zatajování společensky důležitých údajů před veřejností. Právě to je na „kauze pesticidy“ to nejzávažnější, a na místě je proto ptát se, kdo má na utajování takových údajů zájem. Respektive na jejich veřejné prezentaci, protože výsledky monitoringu ČHMÚ jsou každoročně veřejně dostupné v rámci Informačního servisu (IS) ARROW nebo v Hydrologické ročence pro ten který rok (letošní ročenka s výsledky roku 2016 ještě není k dispozici). Zmíněné veřejné zdroje jsou ovšem pro laickou i novinářskou veřejnost velmi obtížně uchopitelné – už jenom vstupní formulář v IS ARROW požadující po uživateli řadu jemu neznámých identifikačních údajů k tomu, aby získal data o míře kontaminace v té které lokalitě, je zcela odrazující. Píši o tom hlavně proto, že „utajovači“ se mohou bránit tvrzením, že data o kontaminaci vod dostupná jsou. Teoreticky ano, prakticky ale ne.

Utajování míry kontaminace podzemních vod samozřejmě vyhovuje průmyslovým zemědělcům hospodařících na velkých nepřerušovaných půdních celcích. To znamená, současné politice ministerstva zemědělství, které považuje tyto podniky za páteř našeho zemědělství, a je tedy zřejmé, že údaje o negativním vlivu tohoto způsobu hospodaření na životní prostředí správnost této politiky nepotvrzují. Zároveň jde o jeden z tisíců příkladů dokazujících, že médii a politiky prezentovaný obraz našeho zemědělství neodpovídá skutečné realitě. Jde ale přitom také o potvrzení názoru, že nepřerušované velké plochy polí jsou základním problémem našeho zemědělství a jeho vlivu na životní prostředí. Členitější krajina totiž samozřejmě funguje nejen jako prostředí, které dokáže lépe udržet vodu v půdě, ale také jí prostřednictvím přirozených krajinných prvků v roli filtrů účinněji vyčistit, tedy zbavit rizikových kontaminantů. Zdaleka nejde jen o rybníky, jejich soustavy, nebo mokřady, u nichž dekontaminační schopnost prokázaly mimo jiné práce Výzkumného ústavu meliorací a ochrany vod. To vše v praxi znamená, že pozice ministerstva zemědělství k budoucnosti Společné zemědělské politiky EU po roce 2020 odmítající krácení dotací největším zemědělským podnikům není nejen v zájmu budoucnosti českého zemědělství, ale jde proti zájmu celé společnosti, neboť jedním z důsledků této pozice bude zhoršování kvality pitné vody pro všechny obyvatele země.

Naše voda – Petr Havel, ilustrační foto naše voda – Nina Havlová