30.10.2017 4.30, Rubrika: Co bychom měli vědět o vodě, Nápoje a voda v potravinách, Čistota vody a rekreace, Rybářství a rybníkářství, Prevence povodní, voda v krajině, Podnikání s vodou a zákony, Přehrady a vodní díla
Exkluzivně na Naší vodě: Ukázky z publikace Krajina a voda XI
V průběhu listopadu letošního roku spatří světlo světa unikátní publikace s názvem „Krajina a voda“, kniha „o životě s vodou a návratu k přirozené krajině“. Čtenářům portálu Naše voda nabízíme v předstihu ukázky z jednotlivých kapitol.
Kapitola 10 – Úpravy vodních toků, autor textu Tomáš Just
Socialistické zřízení, konstituované v roce 1948, plně převzalo ideje a záměry industriální přestavby krajiny, včetně soustavných technických úprav vodních toků. Jestli se však někdy říká, že „meliorace“ a regulace vodních toků vymysleli komunisté, jistě to není pravda. Kdyby tomu tak bylo, nejezdili bychom se dneska dívat na nejlepší vodohospodářské revitalizace, tedy stavby napravující dopady dřívějších technických úprav, do Bavorska. Za socialismu však podpora industrializované zemědělské a lesní výroby i vodní energetiky, patřila k politickým prioritám. Vodohospodářskou výstavbu vzal plně do rukou stát, vytvořil pro tyto účely silné organizace. Jejich činnost opřel o státní plánování a socializací vlastnictví půdy odstranil výstavbě z cesty pozemkové překážky.
Přesvědčení, že je správné, aby říční prostor byl prostřednictvím vodních děl co nejvíce kontrolován, nebylo tehdy nové, jenom dostalo nové, lepší podmínky. Nové nebylo ani hluboké podceňování hodnoty přirozených vodních prvků krajiny. Víra v to, že přírodní potok nebo řeka je v první řadě objektem, který má být změněn nějakou vodohospodářskou stavbou, nepochybně pochází ze starého Rakouska. Socialismus to jenom trochu formulačně upravil – cenu má to, v čem je zhmotněna nějaká lidská práce. Na některých katedrách vysokých škol vodohospodářského zaměření žijí tyto ideje dodnes.
Zvláštností socialistického období ale byl jistý posun motivace k provádění vodních staveb. Je pravděpodobné, že dřívější soukromý hospodář vkládal svoje prostředky do odvodnění polí a luk nebo do regulace potoka po zralé úvaze o tom, jaké užitky mu to přinese. Za socialismu sledování účelnosti vodohospodářských staveb do jisté míry ustupovalo politicko-ideologickým hlediskům, potřebě plnit plán, potřebě „realizovat“ vyčleňované státní finance a stále živit ono nikoliv malé a slabé odvětví, jehož jednotlivé podniky měly různé ty známé předpony a přípony jako Agro-, Hydro-, Vodo-, -stav, -projekt a podobné. Racionalita šla vysloveně na stranu v závěru socialistické epochy, kdy plošné odvodňování a úpravy vodních toků postupovaly, snad již opravdu pro nedostatek jiné práce, do podhůří. Tam byly často bez jakýchkoliv hospodářských přínosů ničeny květnaté louky a ku zrychlenému posílání velkých vod do nížin byly napřimovány a žlabovkami opevňovány potoky.
Rámcově správná myšlenka ochrany zemědělské půdy se do značné míry obrátila proti přírodě. Protože se nedařilo chránit zemědělskou půdu před zastavováním, těžbou a dalšími činnostmi, hledala se za ni náhrada na úkor dosud přírodních ploch. Přitom skutečná přínosnost „náhradních rekultivací“ byla často problematická, protože opravdu účinná opatření například k proměně zamokřených niv v zemědělsky využitelnou půdu byla nákladově i technicky obtížně proveditelná.
Zdroj: Krajina a voda, autor textu Tomáš Just, foto Krajina a voda (Alpy)
30.10.2017 4.30, Rubrika: Co bychom měli vědět o vodě, Nápoje a voda v potravinách, Čistota vody a rekreace, Rybářství a rybníkářství, Prevence povodní, voda v krajině, Podnikání s vodou a zákony, Přehrady a vodní díla