Po praktických a úspěšných návodech na zjednodušené určování domácích druhů dubů, bříz, olší a topolů vypracovali odborníci z Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti (VÚLHM) nový klíč, tentokrát k určování domácích druhů jilmů. Informovala o tom Marta Čížková z VÚLHM.

Praktická metodika vznikla, jako ty předchozí, na základě podnětu odborných pracovníků státního podniku Lesů České republiky. Autory metodiky jsou vědečtí pracovníci z útvaru biologie a šlechtění lesních dřevin Václav Buriánek a Petr Novotný. Díky nim získají praktiční lesníci i další uživatelé srozumitelnou a názornou příručku k určování tří domácích druhů jilmů v terénu pomocí jednoduchých znaků bez vyžadování hlubších botanických znalostí. Výskyt evropských druhů je od 20. století silně decimován houbovou chorobou grafiózou, známou též pod jménem holandská nemoc jilmů. Jilmy se tak koncem 20. století staly ohroženými a vzácnými dřevinami. Epidemie vedla k rapidnímu poklesu zájmu o jejich pěstování. Během doby se však podařilo na základě využití genetického základu asijských odolných druhů z okruhu jilmu sibiřského vyšlechtit celou řadu hybridů a odolných kultivarů rezistentních vůči grafióze. V posledních letech rovněž dochází k částečnému návratu původních druhů jilmů do volné i lesní krajiny.

„Jilmy patří mezi rychle rostoucí dřeviny, kterým vyhovuje většina půd. Snášejí znečištěné ovzduší, zasolení a netrpí příliš ani okusem. Díky bohaté kořenové soustavě se řadí mezi meliorační a zpevňující dřeviny. V Česku, stejně jako v celé Evropě, se jako původní vyskytují pouze tři druhy jilmů. Aktuálně vykazované zastoupení jilmů v druhové skladbě našich lesů je však velmi nízké a dosahuje pouze 0,032 % (necelých 840 ha). Z toho většina připadá na jilm habrolistý dále na jilm vaz a na jilm drsný (horský),“ uvádějí autoři. Dřívější podíl jilmů v lesích byl podle historických informací mnohem vyšší. Nejvíce jilmů (téměř 40 % redukované plochy) se dnes vyskytuje v přírodní lesní oblasti Jihomoravské úvaly a Polabí, přičemž se v těchto nížinných oblastech jedná prakticky výhradně o jilm vaz a jilm habrolistý. Jilm drsný má ostrůvkovité rozšíření na vhodných lokalitách ve středních a vyšších polohách po celé republice.

Jilm vaz je typickou dřevinou lužních lesů nížin. Ukázalo se, že je z našich druhů jednoznačně nejodolnější vůči grafióze. Jilm habrolistý je na našem území rozšířen hlavně v 1., popř. ve 2. lesním vegetačním stupni (LVS). Nejhojnější je v Českém středohoří, ve středních a východních Čechách a na střední a jižní Moravě. Ze všech jilmů je nejvíce citlivý k onemocnění grafiózou, a je tedy touto chorobou silně zdecimován, takže v lesních porostech lze dnes nalézt starší zdravé stromy již jen vzácně. Jilm drsný u nás má těžiště ve středních a vyšších polohách celého území, v suťových lesích a klenových bučinách ve 3.–6. LVS. V horských karech zasahuje až do 8. LVS. Je rovněž silně ohrožován grafiózou, i když v posledních letech lze pozorovat určité zlepšení.

Velmi dobré a spolehlivé rozlišovací znaky jsou přítomné především na listech. Důležité jsou zejména jejich tvar, velikost, asymetrie a uspořádání žilnatiny. Další rozlišovací znaky jsou i na květech a hlavně na plodech, pomocí nichž lze naše jilmy určit nejspolehlivěji. Další znaky jsou také na pupenech, které se u jednotlivých druhů liší tvarem a oděním šupin. Součástí metodiky je přehledný zjednodušený klíč k rozlišování tří domácích druhů jilmů a rozlišení jilmu vazu od dalších dvou druhů.

Certifikovaná metodika je volně ke stažení na stránkách VÚLHM: http://www.vulhm.cz/sites/File/vydavatelska_cinnost/lesnicky_pruvodce/LP_15_2017.pdf

Zdroj: VÚLHM, ilustrační foto (Jilm vaz s typickými kořenovými náběhy, lužní les u Labe) autor:  Jan Řezáč