Přírodě blízká opatření jako základní předpoklad pro omezení projevů sucha a zajištění zdrojů pitné vody nemají takový vliv, jaký se jim přikládá. Na semináři „Suché období 2014 – 2017 – vyhodnocení, dopady a opatření“ to uvedl Pavel Punčochář z Ministerstva zemědělství.

Stejně jako v případě prezentace SOVAK uvádí portál Naše voda zkrácenou verzi prezentace, zejména proto, že údaje z ní nejsou veřejnosti příliš známé:

Potřeba zvýšení objemu vody v krajině a půdě je naprosto nezbytná, neboť nejenom zemědělská produkce, ale také vegetace v krajině bude čelit kritickým podmínkám. Proto volání po opatřeních na ochranu před suchem (zemědělským) jsou na místě a je třeba je podporovat a realizovat, což vyplývá z „Koncepce ochrany před následky sucha pro území České republiky“ schválené vládou v r. 2017. Nepříjemná je však skutečnost, že tato opatření a aktivity k omezení následků tohoto zemědělského sucha, („drought“), jsou brána jako účinná i pro zajištění dostatku vodních zdrojů, tedy k omezení nedostatku vody („water scarcity“). Dochází k trvalému prosazování tzv. přírodě blízkých opatření jako rozhodující aktivity k omezení následků sucha – avšak neřeší nedostatek vody, tedy vodních zdrojů. Stále je opakováno neodůvodněné tvrzení, že zajištění vody v krajině a v půdním profilu zlepšeným hospodařením a péčí o strukturu krajiny zajistí dostatek vody i ve vodních zdrojích, tj. v zásobách podzemních vod a ve vodních tocích.

Experimentálně zatím nebylo prokázáno, že zvýšení vody v půdním profilu zajistí dostatečný odtok z povodí tak, aby průtoky vodních toků neklesly pod kritická minima, takže i přítoky do existujících vodních nádrží budou mít zabezpečen dostatečný průtok, aby hladina neklesala i při omezeném (řízeném) vypouštění vody k zachování tzv. minimálního zůstatkového průtoku pod přehradou. Objektivní výsledek o vztahu odtoků z krajiny a vlivu změn zemědělského hospodaření přinesla studie Kašpárka, L., A. Viziny, R. Kožína (2017), ve které byl porovnán odtok z povodí Labe za období do r. 1950 (kdy ještě neproběhly dramatické změny ve stylu zemědělské výroby) a následného období do r. 1980. Výsledky jsou opravdu pozoruhodné, neboť prokázaly, že odtokové poměry se podstatně nezměnily, i když značně poklesl objem vody zadržované v půdním profilu. Naopak výsledky svědčily o tom, že dokonce vyšší naplnění půdního profilu vodou spíše omezí infiltraci do podzemních vod. Omezení hydrologického sucha péčí o krajinu a zvýšení objemu vody v půdě by dosahovalo maximálně zhruba 10 % k „nadlepšení“ základního odtoku z povodí. Je téměř příznačné, že obdobný závěr, doložený konkrétními údaji, byl potvrzen i pro účinnost přírodě blízkých opatření pro omezení povodní (viz např. publikace Disse, M. (2015)).

Přesto stále ochránci přírody tato fakta neberou v úvahu (spíše je ignorují), opakují stereotypně svá tvrzení o nutnosti uplatňovat „přírodě blízká opatření“ jako základní předpoklad pro omezení následků hydrologických extrémů, nejenom povodní, ale také sucha. Jako by neexistovalo poučení z historie civilizace, že jediným efektivním opatřením k zabezpečení vodních zdrojů byly a jsou přehradní nádrže, které vznikaly již před tisíci léty. Také u nás se na začátku minulého století výstavba přehrad rozběhla po zkušenosti s povodněmi a následnými obdobími sucha, vznikaly přehradní nádrže, které slouží dosud (např. Kamenička, Janov, Bílá Třemošná, Bedřichov atd.). Přes všechny tyto skutečnosti ochránci přírody zásadně odmítají přehradní nádrže a novináři, média i politici tyto nepodložené argumentace podporují. Zjevně z prostého důvodu, nebude třeba zásahů do území, žádných změn ve vlastnictví a všude bude maximálně rozvíjena příroda s mnoha krásami, situaci za všechny musí vyřešit změna zemědělského hospodaření. Této situaci totiž nahrávalo (a ještě nahrává), že voda u nás dosud výrazně nechyběla. Že je to díky dosavadní dostatečné akumulaci ve vodních nádržích, pořízených v posledním století na území, z něhož všechna voda odtéká a vodní bohatství závisí výhradně na atmosférických srážkách, se taktně přehlíží. Až do prvních větších problémů – a není vyloučeno, že letos přicházejí.

Zcela kontraproduktivně se dokonce připravuje navýšení úrovně minimálních zůstatkových průtoků stanovením tzv. ekologického průtoku, což by vedlo k navyšování (nadlepšování) průtoků pod přehradními nádržemi. Tedy akumulované vody bychom se měli rychleji zbavovat – bez záruky, že akumulace budou doplněny. Ještě pozoruhodnější v tomto kontextu jsou argumenty, že toto nadlepšování je nástroj vodohospodářů, kvůli kterému se mají stavět přehrady. Zastánci trendu přírodě blízkých opatření jsou vstřícní nanejvýše k výstavbě, obnově rybníků, zřizování tůní terénními úpravami a v obnově či vytváření (umělých) mokřadů – např. přerušením odvodňovacích drenáží. K tomu je ovšem třeba uvést, že všechny tyto vodní útvary přispívají opravdu k posílení výskytu vody v krajině a k vytváření mikro podmínek k udržení biodiverzity a vegetace v nejbližším okolí, což prodlouží nástup následků sucha v krajině. Vodní zdroje se tím samozřejmě neposílí, což je zjevné z porovnání funkce rybníků a přehradních nádrží. Rybníky nemají účelově vytvářený zásobní prostor, slouží k produkci ryb a jejich snahou je udržet co nejdéle co největší objem vody. Ani průtočné rybníky při klesajícím průtoku v přítoku nikdy vodu neodpouštějí. Krom toho jde vesměs o mělké vodní útvary, kde je velký poměr plochy hladiny k hloubce, voda má vyšší teploty než v přehradních nádržích, takže také vzrůstá odpar.

Veřejnost by opravdu měla vnímat rozdíl mezi opatřeními na ochranu před suchem a opatřeními před nedostatkem vody. Je až neuvěřitelné, že rozdílný efekt těchto opatření nedostatečně vnímají i mnozí pracovníci z odborných institucí včetně akademických ústavů. Heroické zastavení přípravy na výstavbu některých přehrad se zjevně v blízké budoucnosti vymstí. Zemědělci si to již ověřili – přímý odběr ze stávajících vodních zdrojů není v řadě regionů dostatečný, takže si budují doplňkové akumulace v závlahových nádržích. Rovněž očekávám, kdy začnou jednání o změně účelu mnohých malých nádrží vybudovaných pro závlahy v minulosti (Státní meliorační správou a později spravovaných Zemědělskou vodohospodářskou správou), které se staly rybářskými revíry, a proto nedovolují prázdnění podle potřeb závlah. Scénáře vývoje klimatu a hlasy odborné klimatologické, meteorologické a vodohospodářské veřejnosti varují – ovšem pozornost jim bude věnována, až problémy opravdu narostou. Poznání potřebnosti opatření proti nedostatku vody v době, kdy vodní zdroje již docházejí, přichází pozdě, protože řešení sucha a nedostatku vody není rychlé. To lze vidět na situaci v Jihoafrické republice – zjevně tamní výhled nepředpokládal, že hydrologické sucho se bude opakovat nebo bude dlouhodobé.

Naše voda dle sborníku ze semináře „Suché období 2014 – 2017 – vyhodnocení, dopady a opatření“, ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová