V souvislosti se zadržováním vody v krajině a potřebou opatření k prevenci sucha se stále častěji mluví o vodotečích. Co to ale vlastně vodoteč je?

Velmi stručně řečeno je vodoteč synonymem pro vodní tok, respektive koryto s vodou, přičemž vodní tok může být přirozený nebo umělý, povrchový i podpovrchový. V korytu vodního toku rozlišujeme kynetu (prohloubenou a trvale zaplavovanou část koryta) a bernu (prostor zaplavovaný jen při vyšším průtoku). Podélná poloha na toku se udává kilometráží, která se obvykle počítá směrem od ústí nebo soutoku proti proudu.

Podle původu se vodní toky se dělí na přirozené a umělé. Umělými vodními toky jsou například průtočné vodní kanály, náhony, meliorace, vodní tunely či akvadukty.  Vodní toky se rozlišují také podle velikosti, hranice mezi nimi ale nejsou striktně stanoveny. Terminologie nicméně rozlišuje pojmy bystřina – malý vodní tok se značným a proměnlivým sklonem dna, potok – menší vodní tok s vyrovnanějším a mírnějším sklonem, říčka – velikostní přechod mezi potokem a řekou, řeka – větší vodní tok, a veletok – obvykle se vymezuje jako řeka alespoň 500 km dlouhá s plochou povodí alespoň 100 000 km2.

Objektivním kritériem mohutnosti toku v určitém profilu toku a okamžiku je průtok. Pro charakteristiku toku v daném profilu se používají průměry průtoku za určité období, maximální a minimální průtoky za určité období atd. Průtočnost vodního toku v určitém místě udává průtočnou kapacitu koryta. Podle průměrné četnosti dosažení určitých průtoků se vypočítává a udává N-letý průtok (například stoletá voda).

Tok, který zpravidla nevysychá (zpravidla je napájen podzemními vodami), se označuje jako stálý tok. Občasným tokem se nazývá tok, v jehož přirozeném režimu jsou období, kdy bývá vyschlý.

Naše voda, ilustrační foto (kanál Hořín – umělá vodoteč) Naše voda – Nina Havlová