8.8.2018 14.55, Rubrika: Komentář týdne
Studny, mýty a návrh novely vodního zákona
I když by se mohlo zdát, že při přístupu současné vládní garnitury charakterizovaném zaváděním nových kontrol, regulací a omezováním podnikatelských a občanských svobod by skutečně mohlo hrozit i takzvané „zestátnění soukromých studní“, není to bohudík pravda.
V prvé řadě je třeba uvést, že text připravované novely nebyl dosud schválen, je jen navržen, a nezabývala se jím zatím ani vláda, ani parlament. Takže, i kdyby v návrhu něco na způsob znárodnění napsáno bylo, zdaleka by to ještě neznamenalo, že tomu tak bude. Teze o znárodnění jsou tak vlastně fake, který vznikl dezinterpretací vyjádření ministra životního prostředí Richarda Brabce, který vodu označil za veřejný (potažmo státní) majetek v souvislosti s připravovanými regulacemi, které má novela specifikovat v případě, že by bylo třeba omezovat využití zdrojů vody. Je však třeba říci, že regulace by se týkaly omezení využití zdrojů pitné vody, nebo zákazů odběrů vody z povrchových vod, což platí i dnes, přičemž důkazem jsou zákazy odběrů takových vod v poslední době nařizované na řadě míst naší země. Jiná věc je, že majitelé studní budou mít jednak povinnost poskytnou údaje o kapacitě studní, a také umožnit vstup vodoprávního orgánu nebo zástupců komise pro sucho na soukromý pozemek v případě vyhlášení příslušného regulačního stupně nedostatku vody, který novela definuje.
Pokuty přitom hrozí, avšak za nedodržování regulačních opatření (například mytí aut pitnou vodou), rozhodně ale ne za to, že majitel studně neposkytne vodu někomu jinému. „Znárodňování“ vody ze studní se tedy nekoná, nicméně omezení domovní svobody ano. Ta už je ovšem v řadě jiných zákonů omezena, vstup na soukromý pozemek je „ve veřejném zájmu“ umožněn třeba myslivcům, nebo při kontrolách týraných zvířat, a „ve státním zájmu“ třeba při kontrole topenišť, tedy kotlů. Proti tomu se ovšem bohužel bouřilo jen málo lidí a téměř žádné média, takže z toho žádná „kauza“ nebyla. „Kauza studní“ ale existuje – a to je dobře. Protože diskuse o finálním znění novely bude pod veřejnou a snad tedy i mediální kontrolou, takže svobodu nadměrně omezující návrhy, s nimiž jistě přijdou někteří spasitelští poslanci, doufejme, neprojdou.
Téma sucho mimochodem generuje další a další teze a informace, které velmi často ukazují na odtrženost jejich interpretů od skutečné reality. Jednou z takových tezí je „vysoká míra“ úniků vody z vodovodního potrubí, která v ČR aktuálně činí necelých 20 procent. To si sice zdá jako hodně, v minulosti však, ještě v 90. letech 20. století, dosahovaly úniky vody z potrubí 40 až 60 procent, a zlepšení na současný stav je dán především masivními investicemi do obnovy trubek, které předlistopadový režim naprosto zanedbával. Je také třeba vědět, že pod určitou hranici, která se pohybuje kolem 15 procent, se ekonomicky nevyplácí úniky dále snižovat – znamenalo by to v praxi obnovit veškerou trubní síť, což by stálo stovky miliard korun. A i tak by občas tu či onde „něco kapalo“. Do třetice je vhodné k únikům uvést, že nižší úniky než ČR má z vyspělých evropských zemí jen Německo, Rakousko a Švýcarsko, všude jinde v Evropě a na světě prýští z trubek vyšší procento vody, než u nás.
Naše voda – Petr Havel, ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová
8.8.2018 14.55, Rubrika: Co bychom měli vědět o vodě, Nápoje a voda v potravinách, Voda a naše peněženka, Prevence povodní, voda v krajině, Podnikání s vodou a zákony, Vodovody a kanalizace, Statistiky a kauzy, Komentář týdne