Vodohospodáři, zemědělci, ale i rozumní ochránci přírody si již léta stěžují na rozdělení správy vod v ČR mezi Ministerstvo zemědělství (MZe) a Ministerstvo životního prostředí (MŽP), která prostřednictvím takzvaných „dělených kompetencí“ výrazně zvyšuje byrokracii s vodou spojenou.

Což je nepochybně pravda. Jestli by ale měla být voda zcela v kompetenci buď jednoho, nebo druhého resortu, je ale velkou otázkou. Mezi oběma se totiž opět rozhořel „boj o vodu“, jak konstatují některá média, a upřímně řečeno, nejsou daleko od pravdy. Jen s tím rozdílem, že souboj o generální dohled nad hospodařením s vodou, ale i nad podobami různých dotačních titulů a nad gescí s vodou souvisejících zákonů trvá už dlouho. Vlastně od té doby, co obě ministerstva vznikla. Za necelé tři desítky let se nicméně v rámci různých „pozičních bojů“ vytvořila určitá rovnováha, která je v praxi, až na tu byrokracii, docela funkční. Nebylo by proto vhodné tento stav měnit.

Je to totiž stejné, jako je občas se vynořující idea „ministerstvo pro venkov“, jejímž cílem je spojit oba resorty, v některých variantách ještě s Ministerstvem pro místní rozvoj, úplně celé.  V obou případech (ministerstvo venkova, jednotná kompetence nad vodami) ale platí, že je to zejména v podmínkách naší země velmi rizikové. K zachování stávajícího, jakž takž vyváženého stavu, by to totiž znamenalo, že „integrační“ ministr by musel být velmi osvícený, neboť jinak by podlehl buď na jedné straně produkční zemědělské, nebo na straně druhé extrémně ochranářské lobby. A takových osob je v naší zemi málo, jestli vůbec nějaká existuje.

O generální kompetence nad vodami usiluje především MŽP. Právě to MŽP, které nadstandardně zpřísnilo limity pro čištěné, odpadní a další vody tak, že naši vodohospodáři musí investovat do nových technologií, což se promítá do cen vodného a stočného. Ne že by se neměly nové technologie používat a podporovat, ale je také třeba vědět, kolik a koho to bude stát peníze. MŽP se také zasadilo o to, že kaly z čistíren odpadních vod, ale i hmotu z vybagrovaných rybníků nelze téměř vracet zpět na zemědělskou půdu, odkud se ale do vod kaly a bláto dostaly. To vše za situace, kdy vodní eroze z polí každoročně odnese více než 30 milionů tun půdy. Nejnověji se také MŽP zasloužilo o to, aby se nemohla ani vyčištěná odpadní voda používat k zemědělským závlahám. Prostě, kdyby existovaly jen priority MŽP, zemědělství by v naší zemi asi hodně brzy skončilo.

Právě zemědělci jsou ale na druhou stranu skupinou, která je největším znečišťovatelem vod a životního prostředí, a jen velmi neradi něco mění na svých ne zcela k přírodě blízkých postupech. Ministerstvo zemědělství je také historicky velkým příznivcem „technických opatření“, což jsou mimo jiné stavby nebo alespoň projekty připravující stavby přehrad, a kdyby nebylo nutných kompromisů, vznikaly by přehrady zřejmě i jinde, než by musely. MZe je také zastáncem a vrchností rybářů, tedy existence rybníků k produkčním účelům, takže kdyby nebylo environmentálních priorit, produkční rybníky by byly všude.

Uvedených jen několik příkladů v praxi dokazuje, že dělené kompetence jsou dělené správně. Což platí i pro dohled nad tvorbou cen a především vytvářením dostatečných zdrojů na obnovu „vodohospodářské infrastruktury“, tedy (nejen) trubek, z nichž proudí do domácností pitná voda, a které jí odvádějí na čistírny odpadních vod. Nový úřad, který plánuje MŽP, by navíc vygeneroval desítky nových a jistě dobře placených míst pro státní úředníky, kteří by „kontrolovali vodu“, ačkoli to již dělá, a v posledních letech už velmi dobře, právě MZe.

Právě na MZe přitom vznikla za prvního působení ministra Miroslava Tomana poradní komise „VODA“, kterou následovalo vytvoření komise „SUCHO“ na MŽP. Pak se obě komise spojily v nadresortní VODA-SUCHO, přičemž cílem bylo posílení vzájemné komunikace a výsledkem materiál pro Vládu ČR týkající se strategie prevence rizik sucha ve střednědobém horizontu. K posílení komunikace přitom skutečně došlo, takže souboj o kompetence nad vodami nebyl tak zásadní. A mělo by to tak zůstat.

Naše voda – Petr Havel, ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová