Nově objevená starobylá sinice ve slaném jezeru Alchichica v centrálním Mexiku umí uvnitř svého těla vytvořit kostru z karbonátového minerálu benstonit. Informuje o tom populárně – vědecký server osel.cz.

Sinice, veřejnosti známé především jako organismy přítomné ve stojatých vodách a vylučující toxické látky, jsou podle vědců odpovědné za existenci prvotního kyslíku na naší Zemi. „Můžeme si být jistí, že kdyby nebyly sinic, tak bychom Zemi vůbec nepoznali. Jsou to vlastně gramnegativní bakterie s oxygenní (kyslík vytvářející) fotosyntézou, kterou důvěrně známe od zelených rostlin, jejichž předci kdysi dávno se sinicemi vstoupili do vzájemně výhodné koalice,“ uvádí osel.cz.

Sinic je několik tisíc druhů, přičemž veškeré dnešní sinice dělí na dvě hlavní skupiny, a to hodně nevyrovnaně. Jednu z těchto skupin totiž představuje pouze jediný druh Gloeobacter violaceaeus, izolovaný ze stěny vápencové skály ve Švýcarsku. Gloeobakter nemá membránové struktury zvané tylakoidy, kde u ostatních sinic probíhá fotosyntéza. Nyní ale Estelle Couradeau z pařížské Univerzity Pierra a Marie Curieových a její spolupracovníci objevili ve slaném a zásaditém jezeře Alchichica, které se rozkládá v centrálním Mexiku, zhruba v nadmořské výšce 2320 metrů, podivuhodné a zatím zcela neznáme sinice, pojmenované Gloeomargarita lithophora.

„Ta vytváří jinak poměrně vzácný karbonátový minerál benstonit, který obsahuje vápník, baryum, stroncium a mangan. To by nebylo až tak převratné, leckteré sinice vylučují podobné věci. Vtip je ale v tom, že gloeomargarita vyrábí benstonit uvnitř buňky. Když se to tak vezme, má něco jako vnitřní kostru. Komentátoři jsou tím pochopitelně nadšení a po celé světové síti se rozplývají nad „kostěnými mikroby“. Kuličky benstonitu mají zhruba 270 nanometrů v průměru a gloeomargarita je v buňce podle všeho vytváří nějakým dosud neznámým způsobem, který bude jistě zajímat biotechnology. Poměry zastoupených prvků ve vyráběném benstonitu totiž neodpovídají situaci v okolním prostředí a dotyčná sinice zřejmě aktivně mění jejich obsah, aby vytvořila optimální materiál. Pomocí benstonitové „kostry“ se pak asi přidržuje substrátu na dně jezera. Vědcům zatím není příliš jasné, co se s benstonitem stane po zániku buňky gloeomargarity. Pokud se beze stopy rozplyne, tak nejspíš není šance, že bychom podobné struktury našli ve fosilních vrstvách, což by jinak samozřejmě bylo skvělé,“ konstatuje osel.cz.

Zdroj: www.osel.cz, původní pramen Science 336: 459-462, ScienceNews 26.4. 2012, Wikipedia (Cyanobacteria, Gloeobacter), ilustrační foto: sinice Gloeomargarita lithophora, foto Karim Benzerara.